Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice

Název knihy: Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice
Autorka: Lenka Požárová
Nakladatelství: Motto
Datum vydání: 9.4. 2014
Formát: 130 x 200 mm
Vázaná vazba s pap. potahem s lam. přebalem
Počet stran: 320
Cena: 249 Kč

První román „zapálené kuchařky“ Lenky Požárové. Román, který voní jídlem, humorem, exotikou i erotikou. Tento svižný příběh o ženě, která dělá věci jinak, než je obvyklé, oplývá mnoha dějovými zvraty a je popisován s nakažlivým humorem i chutí k jídlu.

Ukázka z knihy Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice:

Vánoční mezipřistání

V ruce třímám papír s adresou a navigací a sedám na metro. Je Štědrý den. Kufr mám velký tak, že mě musí uvízlou vyprošťovat z turniketu. Vystupuju v nemalebné čtvrti, jejíž výhoda je v tom, že sousedí s malebnými čtvrtěmi. V dohledu není žádný eskalátor a taky žádný gentleman, který by mi pomohl s mou almarou na kolečkách. Konečně stojím před mým přechodným domovem. Holka, zapomeň na výtah a to příkrý schodiště si dej do třetího
patra s kufrem v ruce!

Rozhodnout se, že využiju přestupu v New Yorku a strávím tady pár dnů, není na konci roku moc dobrý nápad. Hotely rozumné cenové kategorie byly obsazené, a tak jsem nerozumně místo po pětihvězdičkovém apartmá s výhledem na Central Park sáhla po nabídce hostelu. Pár nocí tu přežiju. Prý jestli mně nevadí, když mě ubytují na patře mužském a záchody a sprchu budu mít o patro níž na patře ženském. Dostanu za to větší pokoj s oknem. Pokoj?
Říkejme mu cela. Oněch dva a půl metru krát dva metry s potrubím po zdech a žárovkou u stropu tomu myslím odpovídá. S celou má podobnost i tu, že jsou tu mříže.

Místo stropu. Už si budu pamatovat, že mezi pojmy single room (jednolůžkový pokoj) a single cabin (jednolůžková kabina) je citelný rozdíl. Připadám si asi jako v záchodové
kabince, kam je společným stropem slyšet vše a vy se snažíte vsugerovat si, že jste tam sami. Mám tedy to štěstí sdílet mužské patro a při shlédnutí té řádky natěsnaných cel vedle sebe se můžu těšit na chrápací orchestr. To mám Ježíšku jako za trest? Nebo mi tím chceš jemně naznačit, že jsem v The City that NEVER Sleeps? Je večer a manhattanské mrakodrapy jsou odtud na dohled.

Byla by škoda se neprojít. Po dlouhém letu mi pohyb chybí. Dobrý orientační smysl i má dobrodružná povaha mi dělají noční parťáky. Baví mě cestovat, ochutnávat, fotit, psát, organizovat a to všechno můžu dělat právě při mých kulinárních reportážích. Vánoce jsem už dávno přestala slavit. Raději jsem je trávila na horách nebo mezi tučňáky na Novém Zélandu. Vracím se od nebetyčných budov. Zachumlaná do zimní bundy s nasazenou kapucí kouknu na náměstí Union Square do mapy, abych se ujistila, kudy dál. Zvednu oči
a potkám se s pohledem sympatického plavovlasého muže, který stojí opodál. Pozoruje mě a usmívá se na mě.

„Hledáte něco?“ osmělí se po chvíli.
„Díky, to je dobrý, já si poradím,“ odvětím jako správná
soběstačná jednotka.
„Odkud jste?“
„Z Evropy. Z Česka. Z Prahy.“
„Jste tady na dovolené?“
„Ani ne. Chci připravit o New Yorku kulinární fotoreportáž.“
„To je dobré. Já jsem totiž spisovatel. A to jste tu sama?“
„Sama,“ vypadne ze mě, aniž bych si uvědomila, že zrovna tohle nemusím prozrazovat.
„Víte, já jsem byl na dnešní večeři pozvaný ke známým kousek odtud a oni mi to právě zrušili. Takže mám vlastně volný večer. Co máte v plánu vy?“ vyzvídá neznámý.
„Já mám nabitý program, mířím právě do China Town.“
„Tam to dobře znám. Jestli vám to nebude vadit, můžu vám dělat doprovod?“

„Když chcete...“ nebráním se a říkám si, že když je ten Štědrý večer, tak společnost může prospět nám oběma. Celou tu dobu, co jdeme, mluví on. O sobě. Jak se hledá. Začíná mě to unavovat. Vydržet by se to dalo jen tehdy, pokud by kolem mě obtočil šálu upletenou z krásných slov, protkanou třpytivými odlesky hlubokého filozofovánía komického neurotismu. Nebo to není vlastnost, kterou trpí každý spisovatel v New Yorku? Není s ním zábava, spíš mu dělám vrbu a po náročném dnu na to nemám náladu ani sílu. Naštěstí jsme už v China Town. Ukazuje mi první stánky s rybami, kde prodávají Asiaté. Nořím se dovnitř a nasávám dojmy. On čeká venku a nudí se. To nesnáším, být někomu na obtíž a cítit nevyřčené „tak kdy už konečně půjdeme?“, které mu stejně svítí na čele.

Míříme hloub do čtvrti, kde jsou různá bistra s opocenými výlohami, za kterými visí na  hácích uzené kachny nebo kusy prasat. Mou pozornost zaujímá restaurace s knedlíčky dim sum. Chci tu něco ochutnat, ale on hlad nemá. Stoupnu si do fronty, abych si koupila  alespoň něco s sebou.


Knihu Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Albatros Media.