My a zakrslí králíčci - 2. část - Žofka

Před časem jsem poslala 1. část svého příběhu o zakrslých králíčcích, kde jsem popisovala, jak jsme si pořídili naši Ňufku, zakrslého králíčka, který nám dělal a stále dělá velikou radost. Příběh jsem ukončila situací, kdy nám králíček utekl a my ho složitě, ale naštěstí úspěšně, honili po velké louce, až jsme ho vylovili zpod obrovského šípkového keře a vystrašení, ale šťastní, že ho máme, ho odnášeli domů.

A právě tato situace byla podnětem pro pořízení Žofky, našeho druhého zakrslého králíčka.

Celou noc mi bylo hrozně. Strach, který jsem o Ňufku měla, opadl a přišly výčitky. Králík je zvíře, které by mělo žít ve smečce, ne samotné. Lidi si může oblíbit, může být spokojený, ale co když Ňufka utekla právě proto, že jí bylo samotné smutno?
Hlodalo to ve mně celou noc. Zvažoval jsem všechna pro a proti. Klec má Ňufka obrovskou, staráme se o ni dobře. Tak proč jí nepořídit kamaráda?
Druhý den jsem hlodala do manžela tak dlouho, až mu to začalo být tak nepříjemné, že se rozhodl mě zabavit. A vzal mě opět do onoho obchodního centra, tentokrát ale do kina a doufal, že už přestanu otravovat.
Zverimex jsem měla zakázaný navštívit, přesto jsme po skončení filmu museli oba na toaletu, která se však nacházela přímo vedle něj. Byla jsem rozhodnutá nedívat se ale…malý černý králíček, který byl ve skleněné kleci úplně sám, nás pozoroval svýma modrýma očkama tak dlouho, až se i manžel zastavil.
A tak jsme si o chvíli později odváželi Žofinku. Ihned poté, co jsme sedli do auta, jsem nebohého vystrašeného králíčka vytáhla z krabičky a položila jej na sebe. Celou cestu jsem jej hladila a mluvila na něj, zvířátko se vyděšeně chvělo a kulilo očka. Bylo mi Žofinky líto, ale věřila jsem, že doma to bude lepší. Kdybych věděla…
Vrátili jsme se něco kolem půl deváté večer a pustili se do „navykání“. Ňufku jsme donesli do obýváku, kde jsme ji vypustili, kousek od ní pustili i Žofinku. Králíci se očichali, ale nijak výrazně si jeden druhého nevšímali. Mysleli jsme si, že máme vyhráno, přesto jsme zkusili ještě jednu věc – zatímco Ňufka spokojeně pobíhala po obýváku, Žofinku jsme zavřeli do její klece. Po půlhodině jsme králíky vyměnili a po další půlhodině je pustili opět k sobě do výběhu. Zdálo se, že bude vše v pořádku, tak jsme dali do klece nejprve Ňufku a vzápětí i Žofku…. A spustila se mela. Králíci lítali po kleci jak splašení, všude kolem chlupy, ozývalo se dupání a my pochopili, že je zle. Nakonec se nám podařilo Žofinku vytáhnout a zabránit tak neštěstí.
V tu chvíli jsme si uvědomili, že spolu králíčci skutečně být nemohou. Možná kdyby byli pohromadě od malička, bylo by to něco jiného, ale takhle to bylo nereálné. Jenže co teď?

Připadala jsem si hrozně, jako ten typ lidí, kteří si bez rozmyslu pořídí zvířátko a pak přemýšlí komu by ho strčili.
Nakonec jsme se rozhodli, že ráno moudřejší večera, ubohou Žofinku umístili do koše na prádlo, kam jí dali jídlo a vodu a celou noc pak kontrolovali, jestli je v pořádku.
Ráno skutečně moudřejší večera bylo. Rozhodli jsme se pro dražší, ale dle našeho názoru lepší variantu – koupili jsme druhou klec. A protože jsme nechtěli, aby měl jeden králíček domov větší než ten druhý, vybrali jsme stejně velkou.
Jenže kam je dát? Dlouhou dobu jsme bojovali s místem, nakonec jsme našli provizorní řešení na zemi v obýváku. Klece jsme umístili naproti sebe a králíčky nejprve vypouštěli ven střídavě – ale tak, aby ho ten druhý viděl. Krátce nato jsme zkusili společný výběh a přestože postupné očichávání a sbližování trvalo celý den, ještě téhož dne večer jsme zpozorovali staršího králíčka, jak pečlivě čistí ouško tomu druhému.
A tak začalo druhé – úplně jiné období. Klece zvířátek jsme nechali v obývacím pokoji, sice to mělo sloužit jako provizorní řešení než se zařídí jiný pokojík, ale myslím, že se osvědčilo. Z králíčků se stali nerozluční kamarádi, i přes onen neslavný začátek. Pro nás však bylo sžívání s Žofkou o dost složitější, jelikož má úplně jinou povahu než Ňufka.
Je to králíček bojácný, opatrný, rozvážný. Zatímco Ňufka byla mazel snad od první chvíle, Žofinku máme doma už čtvrtý měsíc a pohladit se nechá jen zřídka. Je plachá nejen ve vztahu k nám, ale také k jídlu, k novým předmětům, k novým dovednostem. Ňufka pobíhá po pokoji, sem tam vyskočí na křeslo či na pohovku, aby zjistila, co je nového, když svačíme, nejraději by nám vlezla až do pusy. Žofka je pravý opak. Neustále něco očichává, často couvá, schovává se pod stůl a jediný, komu bezmezně důvěřuje a od koho neudělá ani krok, je paradoxně právě Ňufka.
Nemůžu říct, že by se nás vyloženě bála. Ochotně si vezme pamlsek z ruky, když je unavená a odpočívá, připadá jí zřejmě jednodušší strpět pohlazení než vstávat a utíkat. Přesto se jen zřídkakdy podaří ji pohladit, za celou dobu co ji máme, se ani jednou nenechala pochovat.
Rozdíl mezi králíčky je také v čistotě. Zatímco Ňufčinu výchovu jsme zanedbali, rozhodli jsme se, že Žofinku už na záchůdek naučíme. Také možná proto, že Ňufka od začátku bobkovala po celé kleci, zatímco Žofinka způsobně chodila jen do jednoho rohu.
Oběma králíčkům jsme tedy zakoupili záchůdek a vystlali jej pískem. A čekali. marně. Žofinka si ze záchůdku udělala pelíšek, Ňufka jej využila jako místo k hrabání a rozsypávání písku po bytě. Během měsíce oba králíčci bobkovali po celé kleci.
Zjistili jsme také, že piliny pro králíčky nejsou to pravé ořechové. Dokud jsme Ňufku přenášeli z pokoje do pokoje (což také nebylo optimální řešení), nepořádek nebyl, avšak teď stály obě klece na zemi a kdykoli králíček vyskočil z klece, aby se proběhl, piliny z něj opadaly na koberec. Stačilo také aby v kleci trošku dováděl a koberec v blízkosti klecí byl opět zaneřáděný. S manželem jsme tedy začali vybírat jinou variantu – a našli. Už měsíc používáme pytlík s podestýlkou pro domácí zvířata značky Asana, jsou to takové bílé žmolky, které se na králících nedrží, nesmrdí tolik jako piliny a dle našeho mínění jsou o hodně lepší.
A co bych o soužití s králíčkama řekla závěrem? Samozřejmě, je s nimi spousta práce a leze to i do peněz. Klec na jednoho králíčka nás přišla na 1.300 Kč. Podestýlka (která však stačí do obou klecí) stojí 144 Kč, měnit by se měla nejméně 1x týdně. Potom je tu pítko, misky na krmení, krmivo… Injekce u veterináře také není zadarmo, stejně tak veškeré ošetření.

Kdo nechce zvířátko šidit, musí mu dopřát taky dostatečný výběh, protože jej králíček opravdu potřebuje. Je tu i tolikrát zmiňovaný problém s kabely, které králíčci tak rádi okusují! Je tedy nutné je neustále hlídat, nemám zatím potuchy, jak to bude, až se dostanou z králičí puberty, ale moc nadějí na zlepšení nedávám. Někdo může být zklamaný povahou zvířátka. My máme králíčka, který je přítulný mazlíček, který by se dokázal k člověku tulit celé hodiny, dává svou lásku okatě najevo, na druhou stranu je to však neposeda, který musí všechno zkoumat zoubky, rád tropí neplechu a je neskutečně živý. Druhý králíček, Žofinka, je jeho pravý opak. Pro člověka, který touží po mazlíčkovi třeba k dětem, může být velkým zklamáním, vždyť se většinou nenechá ani pohladit! Těžko odhadnout povahu zvířátka předem, dokud je malé, přesto bych Žofinku ani teď, když znám její povahu, nevyměnila za nic na světě.
Obě zvířátka nám dělají obrovskou radost. Ke každému z nich máme jiný vztah, k Žofince musíme přistupovat opatrněji, o to víc nás to však motivuje si její důvěru postupně dobývat, těší nás také když vidíme, že děláme pokroky a králíček už se nebojí tolik jako dřív. Pevně věříme, že za chvíli bude vše v naprostém pořádku. Ňufka je andílek s ďáblem v těle, často se na ni zlobíme, když vyvádí lumpárny, dokáže si to však „vykoupit“, to když se přijde pomazlit či sama nastaví hlavičku ke hlazení.
Jsou to zvířátka milá, přítulná a dokáží naplnit den radostí. A já jsem ráda, že jsem aspoň jim dvěma mohla dát domov, kde je jim, snad, dobře.
Všem, kteří o koupi králíčka uvažují, je mohu jen doporučit. Nelituji že jsme pořídili hned dva, právě naopak. Králíčci si spolu hrají a já mám aspoň dobrý pocit, že přestože jsou „jen“ dva, mají tu svoji „smečku“, kterou údajně tolik potřebují.