Měla jsem náramek z minerálu zvaného tygří oko. Ano, měla.

Dostala jsem ho jako dárek od svého manžela, který pak zemřel. Přináší prý štěstí. Poslední dobou jsem ho často a ráda nosila. Vždyť to byla vzpomínka na manžela. A tak se také stalo, že jsem ho jednoho dne postrádala.

Kde já vlastně všude byla? Byla jsem v práci, s kamarádkou v kavárně, s druhou v cukrárně, no a u dvou kamarádek. Náramek se mi líbil, když jsem si ale někde sedla, automaticky jsem ho sundala, aby mě netlačil do ruky, kterou jsem měla opřenou o stůl. Dělala jsem to už automaticky. A najednou tu náramek nebyl.

První, co mě napadlo, bylo zavolat kamarádce. Té, u které jsem byla naposledy a u které, myslela jsem si, jsem ho ještě měla. Ta mě ujistila, že u ní náramek není. Volala jsem druhé. Také nic. Pak jsem zašla k taťkovi. Vždy jsem si tam náramek sundávala, když jsem s taťkou „mastila“ karty, protože karty on hraje rád. V jeho věku je to i trénink proti Alzheimerově chorobě.  

Dvě kamarádky a taťka, to byli lidé, u kterých kdybych náramek zapomněla, jistě ho dostanu zpátky. V práci jsem byla denně, tam také nezůstal. No a pak jsem šla do té kavárny i cukrárny. Tam jsem si nebyla jistá, že by ho našel poctivý nálezce. Pro jistotu jsem prolezla i doma každičkou škvíru, ale po náramku jako by se zem slehla. Prostě nebyl. Pomalu jsem se s ním rozloučila. Každou chvíli jsem si ale na něj vzpomněla. Ne, že by měl tak vysokou cenu, ale byla to vzpomínka, a ta je nevyčíslitelná.

Uběhl měsíc, dva, a já pomalu zapomínala na to, co se stalo. A právě včera, jako téměř denně, jsem zase navštívila otce. Ihned po usednutí mě něco zaujalo – na stole ležel můj ztracený náramek! Musel to být on, i když podobných náramků je spousta. Kde by ho ale taťka vzal? A tak jsem se ho na to zeptala.

Otec mi klidně řekl, že mu ho dala sousedka. „Sousedka? Copak ona měla podobný?“ „Ne, je tvůj,“ odvětil otec klidně. A pak mi vyprávěl, jak se to stalo. Když jsem tenkrát k němu přišla a zase jsme hráli karty, dokonce jsem i kontrolovala psa, jestli nemá nějaké klíště, náramek jsem si u něj sundala. Můj otec si kupuje noviny. Když je přečte, nechává je pro sousedku. Tak to bylo i tenkrát. Přišla jsem, sundala jsem náramek a položila si ho na stůl vedle hromádky novin. Nějakým nedopatřením se náramek dostal do jednoho výtisku. Pak se noviny i s náramkem dostaly k paní sousedce. Ta ale jela zrovna do lázní. Až po svém návratu z lázní se rozhodla noviny protřídit, přebrat, a vypadl můj náramek.

A tak jsme se zase shledali, já a můj náramek po manželovi. Nyní už věřím, že se mnou zůstane napořád a bude mi dál přinášet štěstí a vzpomínky na manžela a krásně prožitá léta.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10