Chtěla bych se s Vámi děvčata podělit o jednu příhodu našeho vášnivého houbaření, která se udála druhou houbařskou sezonu našeho bydlení na vesnici. Jsme s manželem - dá se říci až cvoci, protože jak se najde chvilka, při našem zahradničení, už se sedne do auta a hurá do lesa a to hned jak začne sezóna houbařská. Jediná věc, která nás mrzí je, že máme sice do lesa pěšky 25 minut, ale pro zdravého člověka a ne pro dva invalidní důchodce.

Oba jsme po mozkové mrtvici a oba dva chodíme s Fr. Holí, takže než bychom došli do lesa, což je navíc tomu do kopce, bychom byli unavení a vyčerpaní. Takže autem jsme u lesa za 5 minut, ale nejen my nemocní a zdraví lidé z vesnice jezdí autem na houby. Nyní se dostanu k naší příhodě, kterou si budeme dlouho pamatovat.

Blížíme se k lesu, bylo po dešti a dosti vydatném, koleje od aut byly vyjeté, ovšem plné vody a bahna. Samozřejmě se dalo objet tuto kolej od kol, ale můj manžel, ač jsem ho včas varovala, přece mě nebude poslouchat a šup, byli jsme v koleji, ze které jsme už nevyjeli. Můj vztek a nesmírná touha po hledání hub, mě rozčílila a já na manžela ječela, ještě štěstí, že nikde nikdo daleko, široko nebyl.

Prosím tě, zkus mi zatlačit, řekl manžel. Zbláznil ses, já? Odpovídám. Tu tonáž auta, jak asi? Ve všem vzteku jsem se pokusila, přirovnám to, jako když zatlačí moucha, což se míjelo účinkem. Co teď? Domů daleko pěšky a les kousek. Manžel viděl, že jsem na nervy, podal mi košík a řekl, jdi do lesa sama, já si nějak poradím. A víš co, já jdu, protože kdybys mě poslechl a vyjetou stopu objel, nemuseli jsme tady uváznout. Vzala jsem si košík a šla na houby.

V tento rok, bylo hub, že jsme na ně mohli chodit s kosou, takže jsem během půl hodiny byla zpět na kraji lesa a v duchu jsem přitahovala auto v pojízdném stavu, což se nestalo. Když jsem došla k autu, všude okolo auta různě položené věci na podložení kol, ale zcela zbytečné. Padlo rozhodnutí, jdeme domů a já seženu někoho s traktorem, aby mně auto vytáhl. Celou cestu domů, jsem poštěkávala na manžela a konečně jsme dorazili domu a dali si kafe, a já se uklidnila, za to manželovi začalo martýrium s hledáním traktoru.

Obvolal kamarády a dostal tip, kdo bude na telefonu a kdo mu auto vytáhne. Přijel jeden velice ochotný človíček z družstva až před dům, manžel jel s ním a asi za 20 minut bylo auto před domem. Manžel mu dával peníze za jeho nesmírnou ochotu, on odmítal, že si nic nevezme, tak peníze vzala a strčila mu je do kapsy, protože si je opravdu zasloužil. Můžu Vám říci děvčata, že od této události, pokud je po dešti, bojím se jet do lesa, abychom znovu někde neuvízli, ale manžel už je opatrný a raději necháváme auto dále od lesa a zbytek cesty jdeme pěšky.

Letos moc u nás na Sázavsku houby nerostly, a když konečně začaly, napadl sníh a bylo po houbách a já se už těším na příští sezónu houbařskou. Obdivuji zdejšího známého, který je na houbách dá se říci denně, ale on je zásadně nejí. Houbaření je jeho koníček a houby vždy někomu donese, všechny nádherný houby rozdá, a že má výstavní hřiby. Žije tu odmalička, narodil se zde a má svoje místečka, který ho prý nikdy nezklamaly.

Jednou nás vzal sebou do jeho lesa, je zde více možností, kam jít na houby a já se těšila, že nám ukáže nějaké místečko. Ano, ukázal, ale než jsme se s manželem otočili, kde mu byl konec, byl v nedohlednu. Sešli jsme se u auta, ne že bychom neměli houby a pár hříbečků, měli, ovšem na jeho hřiby jsme neměli. Měl veliký praváky, kozáky a nádherný křemenáče. Na moji otázku, ty nemáš ani jednoho panského hříbka, mi odpověděl, to nesbírám, kvůli tomu bych se ani neohýbal.

No, nedivila jsem se, měl veliký koš a plný, div mu hřiby nepadaly na zem. Dodnes, jak se sejdeme, mu vyčítám, že mi neukázal místečko, ale ne, nedivím se mu, ví, že bych mu na ně chodila. Houby milujeme na všechny možné způsoby vaření, ale smaženice a houbové řízky z bedel u nás vévodí. A co milujeme nejvíce, to jsou škvarečky z Masáků, to je taká velká dobrota, kdo chcete příští rok, můžete vyzkoušet, píši receptík:

Masáky očistím, nakrájím včetně nožiček na větší kousky. Rozehřeji sádlo a vložím do kastrůlku a nechám při občasném zamíchání zrůžovět, až zčervenat. Chvíli to trvá, protože houby, jak známo pouští vodu a ta když se odvaří, potom jde škvaření hub rychleji. Vyndám na ubrousek, aby sádlo odkapalo, osolím a hned jíme. Je to neskutečná pochoutka k bílému vínu.

Jako další naše houbové jídlo, jsou pečené plněné papriky se smaženicí:
Papriky po umytí rozpůlím, vyčistím od jadýrek a naplním je hotovou klasickou smaženicí. Vložím do pekáčku, ve kterém mám pečící papír, trochu politý rozehřátým sádlem. Dám zapéci do trouby asi 15 minut, po té posypu nastrouhaným sýrem, jakýmkoliv, ale my dáváme přednost plísňovým sýrům a dám znovu na 10 minut zapéct. K tomu šťouchané brambory na cibulce a oběd je přímo delikatesní.