Když ho pustíte dovnitř, určitě se dostaví. Už předem se bojím, že něco tak krásného snad ani nedovedu popsat, ale stojí za to se o to pokusit nejen proto, že bych si ten překrásný pocit chtěla zažít znovu, ale snad některé nastávající mamince psychicky pomůže zvládnout strach z porodu.

Byla jsem už víc než napnutá, od šestého měsíce jsem měla zakázaný veškerý pohyb, protože mi začaly předčasné kontrakce i otevírání děložního hrdla. Stále mi hrozili předčasným porodem a také mě náležitě nadopovali hořčíkem. Takže když pak měl porod už přijít, sice jsem se stále otevírala, ale kontrakce jaksi nepřicházely…

Nakonec až dlooouhých pět dní po termínu mě ráno vzbudil opět známý tlak v břiše, následoval podivný pocit, který jsem ještě neznala a tak jsem se rychle postavila vedle postele - jen tak tak jsem to stihla a veškerá voda vytekla na podlahu. První pocit byl strašlivé štěstí, že je to konečně tady. Hned na to jsem dostala strach, protože voda, která odtekla, nebyla čirá, ale kalná. Byla jsem domluvená se svým doktorem, že se ozvu, jakmile porod začne. Byla ale sobota půl osmé ráno a tak jsem napřed trošičku váhala. Nakonec jsem zvolila zlatou střední cestu – nevolala jsem, ale poslala SMS. Mezitím jsem opatrně vzbudila manžela, který hned vylítl, jako když střelí do stromoví. Takže jsem ho brzdila, aby nespěchal, že nechci v porodnici hekat půl dne, že mi kontrakce nepřipadají pravidelné. To už mi také odepsal pan doktor, že mám jet do porodnice a on že vyráží také. Tak jsem se umyla, vytřela vodu, překontrolovala obsah tašky do porodnice a pomalu jsme vyrazili. Když už jsem seděla v autě a sledovala hodiny, najednou jsem zjistila, že kontrakce pravidelné jsou a to po dvou minutách. Asi v polovině cesty jsem změnila původní rozkaz manželovi   – „Asi zrychli!“ A tak můj muž přišlápl plyn, abychom asi za 15 min dorazili do porodnice.

Pravda, v počátku jsem byla celkem bezradná a zoufalá – to když mě přijala sestra, napojila na monitor, manžela nechala čekat venku a sama také odešla. Připadala jsem si najednou úplně bezprizorní. Proč mě tam nechala? Proč se tak dlouho nevrací. Svíjela jsem se v bolestech pravidelných kontrakcí, až se sestra vrátila a s úsměvem se mě začala ptát na důležité informace. Během vyplňování papírů také oznámila, že vidí přicházet pana doktora. Jakmile přišel doktor do místnosti, věděla jsem, že už jsem v dobrých rukou a nějak jsem se přestala bát. Pan doktor se svým typickým úsměvem na tváři zažertoval – „Tak jsem tady, ale vy už se nějak neusmíváte… „ Zrovna jsem vydýchávala kontrakci a tak jsem se jeho žertu opravdu jen stěží a křečovitě pousmála. Následovalo vyšetření a přesun na porodní sál už za doprovodu manžela.

Tam jsem si sice užila dost perných chvil, ale když na to vzpomínám, připadalo mi to jako chvilka. Pravda, některé z žen, která si „užila“ celodenní porod, to může připadat jako chvilka, i když upřesním, že šlo asi o dvě a půl hodiny. Každopádně jsem se stále snažila udržet vzpřímenou polohu, myslíce na všechna ta moudra, která jsem vyčetla. Když už nešlo stát, klečela jsem. V poslední fázi jsem už zaujímala dosti krkolomné pozice, které mi prostě byly pohodlné a ulevily alespoň maličko od bolesti kontrakcí.

Stále jsem se snažila být statečná, i když uvnitř už mě zoufalství malinko přepadalo. Když se manžel zeptal doktora při jeho prvním vyšetření, na jak dlouho to vidí, odpověděl, že si myslí, že tak do dvou bude po všem. Když ale přišel podruhé, zkrátil verzi, že asi do dvanácti, že se to urychluje. No, a když přišel potřetí asi v půl jedenácté a já už zoufale zaškemrala o epidural, oznámil mi, že je pozdě, že když mi odeberou krev, kvůli testům, tak trvá půl hodiny než přijdou výsledky z laboratoře a pak další půlhodinu trvá, než zabere.

No, a v 11:10 byla naše princezna na světě!
Teda to jsem vzala trochu hopem, ale to je podstata. Bylo to opravdu tak strašně krásné. Ten naplňující pocit, který okamžitě po porodu spustil lavinu slz z mých i mužových očí. Začala jsem vzlykat opravdu celým tělem. Všimla jsem si ale i takových drobností, jako výraz v očích doktora – možná se mi to zdálo, pod tou záplavou hormonů, ale měl v očích štěstí, stejně jako my – rodiče. Pobavilo mě, když v momentě, kdy maličká přicházela a ještě nebyla úplně venku, doktor nevydržel a už do světa zakřičel, že „Je to holčička“ Podotýkám, že my jsme pohlaví vědět nechtěli. Doktor měl samozřejmě jasno už z předchozích vyšetření, takže situaci přičítám tomu, že pod nátlakem emocí, nevydržel čekat, až bude venku docela. Možná mě tím chtěl povzbudit k poslednímu zatlačení. Netuším. Ale když jsem držela, ten maličký, modrý, něžně plačící poklad, měla jsem pocit, že miluju v tu chvíli celý svět.  Přiznám se, že na pana doktora jsem ještě pár dnů po porodu nemohla zapomenout. Měla jsem pocit blízkosti, když s námi sdílel tak důležitý okamžik.

Věřte maminky, že pokud necháte pocity, emoce a hormony volně proudit, zažijete takový okamžik také. Nemyslete na to, co bude dál, jsou jistě situace, kdy má žena velké obavy o budoucnost. Ale myslím, že přesto stojí za to, v tuto chvíli vypustit všechny, ale opravdu všechny obavy a starosti.
Užijte si to a Vaše děťátko Vám to vrátí! Bude to mít jistě vliv na jeho psychiku. Nezapomeňte, že je to vlastně uvítání!