Nejelo nám auto

Když mi bylo šestnáct let, měla jsem první vážnější známost. Tomu klukovi bylo osmnáct let. Ten kluk se jmenoval Adam, a když dostal řidičský průkaz, jeho tatínek mu koupil trabanta, prý ať se nejdřív naučí jezdit v trabantu.

První vyjížďka, kam mne vzal, byla na Moldavu. Je to menší městečko na horách, které je od našeho města vzdálené asi dvanáct kilometrů. Na Moldavě je hlavně kvůli zahraničním klientům hotel s restaurací a my si tam šli dát pomerančový džus.

Musela jsem být v devět doma, a tak jsem Adamovi už v osm hodin říkala, že budeme muset jet, abychom to stihli. Adam mne uklidňoval, že dole jsme za chvíli a že tam můžeme ještě chvíli být. V půl deváté jsme chtěli vyrazit domů, ale trabant nechtěl startovat. Nastartovat se ho nakonec nepodařilo. Byla zima, venku mrzlo. Adam volal kamarádům, jestli by pro nás nepřijeli, ale žádný z nich nemohl. Jen jeho starší brácha mohl, ale někde byl a dříve jak za hodinu to nešlo. Bylo mi jasné, že domů včas nepřijedeme a začala jsem brečet. Adam mě uklidňoval, že půjde se mnou a našim to vysvětlí, ale hned jsem to zavrhla, protože jsem věděla, že by to nepochopili, a bylo by to ještě horší, než kdybych přišla sama.

Než v té zimě na místě čekat, řekli jsme si, že půjdeme pěšky a Adamův brácha nás vyzvedne po cestě.

Byla mi hrozná zima. Drtila jsem Adamovi ruku a drkotala zubama. Asi po třiceti minutách chůze jsem se trochu zahřála, ale měla jsem strach přijít domů. Věděla jsem, že rodiče budou nadávat, a už mě nikam večer nepustí.
Jak já byla šťastná, když jelo auto a byl to Adamovo brácha. Celí vymrzlí jsme nasedli do auta a Adam vyprávěl, co se stalo, jeho brácha se hlasitě smál a říkal, že trábošem by takhle dál nikam nejel, a ještě v takový zimě. Bylo krátce po jedenácté hodině, když jsem přišla domů.

Mamka čekala v kuchyni a hrozně nadávala, když jsem jí popravdě říkala, že jsme byli na Moldavě na džusu a pak nám nejelo auto, a tak jsme museli čekat na Adamovo bráchu, aby pro nás přijel a že ten hned nemohl, samozřejmě mi nevěřila a dala mi facku. Facka byla spíše pohlazení, ale mě to hrozně mrzelo, protože si myslela, že lžu, ale já nelhala.

Druhý den jsem mámě znovu říkala, že to je pravda, že nám vážně nejelo auto, protože kdyby ano, byla bych doma už před devátou. Máma se mi omluvila za facku a říkala, že kdybych měla alespoň u sebe telefon, že mi snad stokrát volala a byla šílená strachy. Stejně mi ale nevěřila.
Až teď, po deseti letech, když jsem si na to vzpomněla, tak jsem jí říkala, že tenkrát to skutečně bylo tak, že nám nejelo auto. Až teď mi to máma uvěřila a říkala, že si ani neumím představit, jakej o mě měla strach. Sama mám už dítě, takže jsem jí říkala, že si dokážu představit, jakej měla strach a doufám, že já takové chvilky zažívat nebudu, až náš malej vyroste.