Nemoc je zlá

Chtěla bych napsat o své sestře. Bylo nás pět sourozenců. Tři kluci a dvě děvčata. Mládí jsme prožili na vesnici. Bylo to hezké. Když jsme dospěli, každý se dostal na jinou stranu republiky. Sestra se vdala a bydlela v Karviné. Měla dva syny, jelikož to mezi ní a manželem neklapalo, rozvedla se a vrátila domů k rodičům. Tady pak dostala byt, seznámila se s mužem, stal se jejím přítelem a nakonec i manželem. Narodila se jim dcera. Když měla tři roky, sestra těžce onemocněla.

Chodila na chemoterapie a měla pevnou vůli se uzdravit. Byla to veselá povaha, ráda se bavila, každému pomohla, kdo to potřeboval. Když se mi ženil syn, tak pomáhala i péci cukroví, no prostě si vůbec nějakou nemoc nechtěla připouštět. Po léčení se zdálo, že je v pořádku. Děti jí rostly, jezdila na kontroly, a vypadalo, že je to dobré. Jediné, co nechtěla, když jsem s ní jela do nemocnice na kontrolu, abych se zeptala lékaře na její stav. Jednou po kontrole jí lékař řekl, že musí opět na chemoterapii.

Od té doby se změnila, nechtěla na ni jít. Začala se nějak ztrácet, když jsme viděli, že to jde k horšímu, přemlouvali jsme ji, aby šla na to léčení znovu, i lékař jí říkal, že teď je to ozařování už jiné než dříve. Ne, nedala si říci. Pak už tak slábla, že se sama ani nepostavila, čekala třeba celý den, než přijel její manžel domů, aby jí pomohl a posadil do jezdícího křesla,  v tom se mohla pohybovat po domě. Už ji nezajímalo ani, že má ještě dceru, které bylo patnáct let teprve a potřebovala mámu.

V sobotu jsme byli všichni u ní, povídala si s námi a s dětmi, seděli jsme v pokoji stále u ní. V pondělí ráno ji odvezla sanita do nemocnice. Už nikoho nechtěla vidět, jen manžel byl stále s ní, ve středu ráno nám volali, že umřela. Bylo to hrozné, vždyť jí bylo jen 44 roků. Její nemoc trvala 16 let. Nikdy na ni nezapomeneme.

Autor: Sarita