V současné době plné nejistoty a změn jsou psychické nemoci stále častější. Přibývá pacientů s duševním onemocněním a rovněž přibývá lidí, kteří svoji nemoc nezvládnou: mezi bezdomovci je například mnoho schizofreniků, kteří v důsledku svých potíží přišli o všechno – i o střechu nad hlavou. Nemocný člověk jako by do našeho „normálního“ spořádaného světa nepatřil. Pro naši civilizaci zaměřenou na výkon je člověk buď zdravý a „normálně“ funguje, nebo je nemocný a patří do blázince. Když pro něj není místo ani tam, skončí na ulici.
Zbláznit se může každý
Duševní onemocnění přitom může potkat každého z nás, nezávisle na věku, pohlaví, vzdělání, sociálním postavení a povolání. Stačí, když se dědičná dispozice potká s nepříznivou životní situací. Impuls, který odstartuje některé z duševních onemocnění, může mít nejrůznější podobu. Předně se mohou „otřást“ naše vztahy. V dospívání může ohrozit psychickou stabilitu člověka i nešťastná pubertální láska. Otřesený mladík nebo slečna obvykle bojuje se začínající psychickou nemocí bez povšimnutí a bez pomoci.„Od chvíle, kdy se u mladého člověka objeví příznaky duševního onemocnění, do doby, než dospěje k nějaké adekvátní léčbě, většinou uplyne jeden rok. Znamená to, že rok je se svými bludy a halucinacemi sám. Naráží na nepochopení a proto se čím dál tím víc se uzavírá do sebe a posiluje se jeho bludný psychotický svět. Až když skočí z okna ve čtvrtém patře, pak teprve okolí pochopí, že je to vážné,“ říká doktor Martin Jarolímek, primář pražského Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov.
Poslední kapka a sklenice přeteče...
Psychické problémy mohou potkat člověka i v pozdějším věku. Impulsem ke ztrátě duševní rovnováhy může být například rozvod (zasahující nejen partnery, ale i jejich děti), ve stáří třeba ztráta celoživotního partnera nebo konflikty s vlastními potomky. Psychické zdraví každého jedince (i vztahy v rodině) může ohrozit vážná tělesná nemoc nebo úraz, problémy s alkoholem nebo jiný druh závislosti. Obdobný vliv mohou mít i tlaky vnějšího prostředí. Student v prvních ročnících vysoké školy se může zhroutit pod tíhou školních povinností. Zaměstnaná matka pečující o každodenní chod rodiny nemusí unést nepřetržitý stres. U oslabeného seniora se mohou objevit psychické potíže v souvislosti s jeho dalšími nemocemi.Řada lidí se musí vyrovnávat s nejrůznějšími problémy na vlastní pěst, protože nikoho nemají – nebo alespoň v danou chvíli není nablízku nikdo, kdo by na sebe mohl vzít část jejich starostí, trápení či povinností. Ale i v početných rodinách, které žijí pohromadě, se čas od času vyskytují krizové situace, které mohou vést k tomu, že se nejslabší článek řetězu přetrhne a někdo z členů rodiny se „zblázní“. „Normální“ lidé „bláznům“ nerozumí a z projevů jejich onemocnění mají strach.
Na léčení za mříže
Na počátku psychického onemocnění se velmi často situace vyhrotí do té míry, že je nezbytná takzvaná nedobrovolná hospitalizace. „Většinou za účasti sanitky, policajtů a někdy také hasičů, když je třeba vniknout k člověku, který je zavřený doma, mlátí do zdi a cosi tam pořvává nebo něco zapaluje,“ popisuje typickou situaci Martin Jarolímek. Celý dům se se tak dozví, že odvážejí člověka, který „zešílel,“ což pro další vývoj jeho života není dobré.„Při nedobrovolné hospitalizaci se člověk ocitne na příjmovém pavilonu, kde jsou na oknech mříže a případně mohou být použity i omezovací prostředky, nejčastěji takzvané kurtování nebo jiný způsob omezení pohybu. To může v člověku vyvolat další negativní reakce, jako je strach nebo úzkost, může to posilovat jeho paranoidní, vztahovačné fantazie a bludy. Dostane silné léky, aby se jeho vnitřní neklid co nejrychleji ztlumil. Ve velké dávce ale vyvolávají silné nežádoucí příznaky, které ten člověk na sobě pocítí. Pak se do léčebny dostaví rodiče a s hrůzou zjistí, co se s jejich potomkem stalo,“ říká doktor Jarolímek. Nedobrovolná hospitalizace, kdy člověka najednou odvezou, strčí ho do zamřížovaného pokoje s dalšími dvanácti lidmi, z nichž někteří jsou mentálně retardovaní - to není úplně optimální začátek léčby.
Zavřít seniora, sebrat mu byt
Záchranka a policie asistují nejen u hospitalizací „zblázněných“ puberťáků, ale velmi často i u nedobrovolných převozů starých lidí do psychiatrické léčebny. Bohužel se mnohdy také stává, že třeba sousedi zavolají záchranku na osamělého, vystresovaného seniora (který jim údajně vyhrožuje, že zapálí barák, běhá po společné chodbě, celou noc s rachocením stěhuje po bytě nábytek, záměrně děsí malé děti nebo chce spáchat sebevraždu), aby ho odvezla do psychiatrické léčebny. Záchranáři obvykle uvěří nařčení „normálních zdravých lidí,“ a pro jistotu zmateného a dezorientovaného seniora za asistence policie odvezou „do blázince“.Skutečným důvodem mohou být obyčejné sousedské neshody nebo i hůře snaha získat byt nepohodlného starce či stařeny. Tímto způsobem se k seniorům někdy chovají i jejich vlastní dospělé děti. Zneužívají tak hrůzu, kterou má většina lidí z nevyzpytatelnosti duševního onemocnění. Nedobrovolná hospitalizace „bláznů“ je jakousi hysterickou reakcí společnosti na problémy, které nedokáže přijmout, pochopit a včas řešit. Psychiatrické léčebny i přes snahu o pozitivní změny dodnes plní svoje původní poslání – odsunout psychicky nemocné stranou a hromadně je léčit léky – bez ohledu na skutečné příčiny jejich problémů a paradoxně i bez ohledu na to, co s jejich psychikou pobyt v léčebně udělá.
Psychiatrické léčebny se příliš nezměnily
Nedobrovolně hospitalizovaný pacient obvykle stráví v léčebně dlouhou dobu – v průměru přes dva měsíce. „Při příjmu a více méně vynuceném souhlasu vám odeberou veškeré cennosti a často i brýle a další osobní pomůcky s odůvodněním, že si jinak můžete ublížit,“ říká právnička Lucie Rybová ze sekretariátu Úřadu vlády pro lidská práva. Při příjmu většinou vezmou člověku i mobil. „Problém je v tom, že na oddělení je mnoho pacientů. Střídají se u jedné telefonní budky a často se nemohou dovolat se příbuzným a přátelům, aby je informovali, co se děje,“ uvádí Lucie Rybová. Pro pacienty, kteří v léčebně být nechtějí, je pak také velmi těžké kontaktovat právní pomoc.„Když chcete brýle nebo mobil, musíte neustále žádat, aby vám je sestřičky přinesly a zase odnesly. Na oddělení s několika desítkami pacientů přitom slouží dvě až tři sestřičky. Oddělení bývají uzavřená, při každém příchodu a odchodu musí personál otevřít dveře. Působí to stísňujícím dojmem, protože tam jdete jako do vězení, i když se léčíte dobrovolně,“ říká Lucie Rybová. Nedobrovolně hospitalizovaní pacienti mohou jít na vycházku pouze v doprovodu někoho z personálu, což je další obtíž – nikdo na to nemá čas. „Ošetřujícího lékaře vidí pacient několikrát za týden, rozhodně ne každý den a rozhodně ne na dostatečnou dobu. Lékař na vás má jen pár minut a obvykle s vámi hovoří v přítomnosti jiných pacientů, což je jeden z mnoha dalších nešvarů,“ konstatuje Lucie Rybová. Nejen o diagnóze, ale i dalších subjektivních potížích nemocného člověka je tak informována řada nepovolaných lidí.
Léky nelze vyřešit všechno
Hospitalizace v psychiatrické léčebně otřese už tak dost labilním sociálním zázemím nemocného člověka. Zavřením do blázince může být ohroženo studium na škole nebo místo v zaměstnání, fungování v rodině, základní věci kolem domácnosti a peněz – od složenek za inkaso až po nejrůznější „drobné“ technické problémy v bytě. Například nedotažený kohoutek v koupelně člověka, kterého znenadání sebrala záchranka a odvezla do psychiatrické léčebny, může znamenat vytopený byt a sousedy, což člověku připoutanému na psychiatrické lůžko klidu nepřidá. „Psychicky nemocný člověk má řadu dalších problémů. Pohádal se v rodině, trápí ho ztráta zaměstnání, má problémy se zajištěním důchodu a bydlení. Tyto problémy vnímá i paranoidní pacient, který jinak odmítá přijmout svoji nemoc. Ví, že nemá žádný příjem a že neplatí nájem. Pokud by mu někdo pomohl vyřešit nepříznivou situaci a potom se s ním bavil o příčinách, které ji způsobily, bude daleko přístupnější spolupráci. Ale tady se začíná ze špatného konce. Když ho do léčebny odvede policie, je vše od počátku velmi špatně nastavené,“ říká Lucie Rybová.Pacientům léčebny by správně s návratem do obyčejného života měla pomáhat sociální pracovnice. „Měla by nemocného člověka doprovodit do místa jeho bydliště, zjistit, v jakém stavu se nachází jeho byt, který třeba půl roku neobýval, pomoci mu – pokud nemá příbuzné - obstarat běžné věci kolem bytu, který je někdy zdevastovaný, komunikovat s dalšími lidmi v okolí, třeba s bytovým družstvem. To vyžaduje velké množství času, jenže sociální pracovnice má na starosti celé oddělení s dvaceti až třiceti pacienty,“ upozorňuje Lucie Rybová. Tím pádem funguje začarovaný kruh: nemocný přichází do léčebny s nevyřešenými praktickými problémy, které se v průběhu dlouhodobé léčby ještě zhoršují, takže se po propuštění kvůli tomu znovu dostává do psychických problémů a vrací se do léčebny.
Co s tím
Změna systému psychiatrické péče u nás je zatím v nedohlednu. Pro nemocné lidi je třeba hledat odbornou pomoc v těch zařízeních, která jsou u nás momentálně dostupná – důležité však je vědět i o jiných možnostech, než jsou velké psychiarické léčebny. Pokud se obrátíte s prosbou o radu a pomoc na menší pracoviště – například na nejbližší krizové centrum nebo na některé z nestátních zdravotnických zařízení (jejich seznam a kontakty najdete na internetových stránkách České asociace pro psychické zdraví: www.capz.cz), budete mít daleko větší šanci, že se vyhnete všem zmíněným problémům, které s sebou přináší hospitalizace v psychiatrické léčebně.Lidem s duševním onemocněním obvykle schází (především na začátku nemoci) nezkreslený náhlad na vlastní zdravotní stav – brání se tomu, že by byli „blázni“ a často odmítají léčení. Nelehký úkol „něco udělat“ mívají jejich nejbližší. Pokud máte v rodině psychicky nemocného člověka a neuděláte nic, riskujete postupné (nebo i náhlé) zhoršení situace a propuknutí akutní krize. V takové chvíli pak lidé volají záchranku, která člověka odveze „do blázince“, a to je špatný začátek léčby. Daleko lepší je nenechat věci dojít až tak daleko a včas pro ohroženého člověka vyhledat pomoc. Prvním krokem může být konzultace s odborníkem na některé z telefonických linek první pomoci.
Autor: Josef Gabriel
Není Vám zdraví lhostejné? Čtěte pravidelně časopis Rodina a zdraví, společenský měsíčník zaměřený na zdravý životní styl a problémy českého zdravotnictví. Přináší informace užitečné při péči o zdraví celé rodiny - od dětí až po seniory. Je určen především ženám - manželkám a matkám - které zde najdou praktické tipy pro své nejbližší.