Můj příběh začal někdy v roce 1963, když jsem od soudružky učitelky dostala adresu ruské dívky na dopisování. Celou základní školu jsme si pilně psaly a vyměňovaly různé dárečky i předměty do sbírek (známky, odznaky, pohledy). Korespondence neustala ani na střední škole, ani potom při zaměstnání. I když už to nebylo zdaleka tak intenzívní. V  zaměstnání se nám naskytla možnost účastnit se (v roce 1985) odborářského zájezdu do Leningradu.

Napsala jsem o tom Tamaře, která navrhla setkání. Jaké bylo naše překvapení, když nás s manželem při příletu vyvolával rozhlas! Po odbavení nás čekala Tamara s kyticí růží. Ještě v noci s námi jela do hotelu, aby věděla, kde jsme ubytováni. Druhý den po skončení našeho programu jsme ji propašovali do našeho pokoje v hotelu, který byl jen pro cizince.

Tam jsme si teprve v klidu vyměnili dárky a s pomocí slovníku popovídali. Teprve nyní jsem se dozvěděla, že je to Estonka. Přijali jsme její pozvání na prohlídku nočního Leningradu a do vinárny, kde však měli obsazeno. Pro vzácnou návštěvu se ale místo našlo hned. Hostili nás šampaňským a
čokoládovými bonbony. Ještě v noci odjela Tamara domů, protože se musela druhý den vrátit do zaměstnání. Navrhli jsme jí návštěvu u nás, ale v té době to pro ni nebylo možné. Stále si ještě dopisujeme. Nyní už pomocí internetové pošty (píši latinkou rusky), což je intenzívnější, a hlavně využívám možnost posílání fotografií.

Ona musí ještě dva roky čekat na důchod. Tak s manželem doufáme, že
potom naše druhé setkání tady u nás v Dobrušce určitě dopadne. Jako důchodci budeme mít více času na sebe a také ukázat jí krásy České republiky.

Naše dcera má podobný zážitek, ale za dramatičtějších okolností. Na základní
škole také dostala adresu ruské dívky na dopisování z Černobylské oblasti.
Dopisovala si ale jen pár let. Po Černobylské katastrofě (v dubnu 1986), napsala Olga dceři, že skupina tamních dětí přijede v létě na ozdravný pionýrský tábor do Orlických hor. Přes naši známou učitelku ruštiny jsme v okresním městě Rychnově nad Kněžnou zjistili, že budou v Deštném - Jedlová, což je od nás 20 km. Hned první neděli jsme se tam jeli podívat.

Všichni, včetně vedoucích, byli velmi mile překvapeni. Dokonce nám nabídli, že si Olgu můžeme na celý den odvézt k nám do Dobrušky. Prohlédla si u nás fotografie i město. Večer jsme ji, plnou dojmů, odvezli zpět. Po návratu do SSSR dceři napsala asi dva dopisy s tím, že má jinou adresu. Jitka jí několikrát psala, ale už se jí neozvala, takže nevíme, co se s ní vůbec stalo.