Byla to v tu dobu asi 50letá, tichá, klidná a mírná paní. Zato my jsme byly hlučné, upovídané, stále rozchechtané, a nedodržovaly jsme noční klid. Nenapadlo nás, že bychom snad mohly svými projevy nějak obtěžovat a nebo rušit starší paní, která měla jistě také svoje problémy, se kterými nás však neobtěžovala. Nikdy nás za tu krátkou dobu, co jsme s ní ležely na pokoji, nenapomenula, nepostěžovala si na to, že nechodí a velice příjemně s námi komunikovala. Měly jsme ji rády a libovaly jsme si, jakou máme na pokoji dobrou partu. Dnes, když o tom přemýšlím, nevím, zda si paní Černá myslela totéž.
![Nezapomenutelné setkání v ústavu Nezapomenutelné setkání v ústavu](https://www.chytrazena.cz/obrazky/admin/clanek/zelene-udoli-voda-les-louka-23.jpg)
Po chvilce ticha se paní Černá usmála tím svým klidným a chápavým úsměvem a panu doktorovi odpověděla. "Škoda umřít, pane doktore, furt je něco novýho." Vzalo to dech nám všem. Taková statečnost a vyrovnanost, to jsem prostě nechápala. Ale ona a její výrok se mi vryl tak silně do paměti, že jsem na ni po celý zbývající život nezapomněla a vždycky, když bylo třeba se vyrovnat s nějakým faktem, jsem si na tuto statečnou ženu vzpomněla a položila si otázku, jak by asi reagovala paní Černá a zopakovala si pro sebe i ostatní její průpovídku. "Škoda umřít, furt je něco novýho." Její odpověď lékaři se stala pro mne a celou naší rodinu často opakovanou.
Za několik dnů jsem pak z výzkumného ústavu odešla domů a co se s paní Černou stalo, jestli se rozchodila, a nebo zůstala ležet na lůžku, nevím, ale její odpověď je se mnou ještě dnes a to již od té doby uplynulo celých 40 let.
Autor:bea