V dobách minulých jsme na dovolenou většinou jezdívali do Polska  nebo NDR.

Balt je sice dost studený, ale pokud se natrefilo na dobré počasí, připadali jsme si i tady jako na plážích u jižních moří.

S domluvou to bývalo všelijaké, i když většina z nás uměla alespoň částečně německy nebo rusky. Jak chabé byly naše znalosti jsme se mnohokrát mohli přesvědčit přímo v cizině.

Tenkrát jsme vyjeli s manželem k Baltu sami, bez dětí. Poprvé, a tak jsme si to chtěli náležitě vychutnat. Jeli jsme přes Autoturist, k cestě k Baltu v NDR jsme využili služeb našeho Fiátka. Vybrali jsme si klasickou pláž, žádnou nuda, zaplatili si pobyt a vyrazili.

Cesta probíhala v poklidu a náš kemp jsme hravě našli. Horší to bylo se stavěním stanu. Já jsem nikdy v životě nestanovala, tak jsem nevěděla, co držet, co pustit, a tak mě manžel pěkně u stavění sekýroval.

Hned na začátku „stavění“ k nám přistoupil polonahý německý mladík a něco svěřepě vysvětloval. Myslela jsem si, že manželovi vyčinil, že na mě huláká, a on se domníval, že jej chválí, jak hezky a skoro sám staví.

Zdálo se nám dost divné, že na tom našem hezkém plácku si už dávno někdo stan nerozbalil. Proč bylo místo pusté, jsme pochopili ještě ten večer.

Začal slejvák, jaký jsme nikdy ve vnitrozemí nezažili. Přes náš stan, přímo ložnicí, tekl hlavní tok. Vyplavil nám všechny konzervy a zásoby ze stanu. Venku jsem číhala v pláštěnce a síťkou na motýly jsem lovila „uplavší“ potraviny. To byla noc! Nakonec jsme přespali v autě. Vysmátý německý rekreant si jen významně klepal na čelo, když jsme stan posouvali o kus dál.

Počasí se vylepšilo, vydali jsme se k pláži. Zažili jsme šok na druhou. Všichni na té pláži včetně plavčic a plavčíků byli nazí. Smála jsem se jako smyslů zbavená s osuškou na ústech. To nám v cizích jazycích nevzdělaným Čechům udělali schválně. A já „trubka“ si  koupila apartní dvoudílné plavečky. Nejdříve jsme se koupali opravdu v plavkách, ale když za námi dvakrát přišel plavčík a začal prudce gestikulovat, nacpala jsem nové plavky do košíku a lehla si na břicho. Když jsem osondovala okolí, zdali kolem nejsou Češi, riskla jsem to. Nikdo si nás ani nevšiml.

První večer jsme šli na večeři. Tvářili jsme se jako štamgasti a objednali si nějaké knedlíky. To, co přinesli, připomínalo kopačák a taky to bylo tak tvrdé. Když mi jeden z knedlíků vystřelil k vedlešími stolu, ten zbytek jsem už snědla „bez“. K  našemu stolu si přisedla nějaká skupinka Čechů. Než jsme je stačili varovat, objednali si totéž a jeden z rekreantů pronesl památnou větu: Kdyby těm „Němčourům“ chtělo z těch knedlíků roztrhnout... Začali jsme se smát a přiznali se, že jsme také jídelníčku příliš nerozumněli. Až po této zkušenosti víme, že není knedlík jako knedlík.

S jazyky jsme si opravdu užili vícekrát. Poznali jsme, že jsme výuku ve školách dost „odflinkli“ a tak se nám to vymstilo!

Bertice - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10