Neznámá z lesa

Je to asi tak pět let zpět, co jsem se v létě vydala za svou kamarádkou Janičkou, která žije ve Velkých Karlovicích a rády spolu chodíváme na procházky, ale také i na houby nebo sbírat borůvky. To léto u nás už byly borůvky vysbírané (někdo byl prostě rychlejší) a já jsem se rozhodla, že s Janičkou snad ještě u nich nějaké nasbíráme. S jedním přestupem ve Vsetíně jsem konečně vlakem dorazila k ní.

Trochu jsme se posilnily na cestu ovocným salátem a vyrazily směr její les, který její rodině po letech v rámci restitucí konečně vrátili. V lese jsme strávily sběrem i povídáním asi tři hodiny a opravdu jsme nasbíraly každá asi tři litry borůvek, jelikož už jich na našich místech také moc nebylo. Cestou zpět jsme potkaly několik houbařů s plnými košíky, ale i jednu paní, která si nesla snad svůj celodenní sběr borůvek ve dvou velkých snad desetilitrových kbelících a další borůvky měla ještě v polootevřeném batohu na zádech. Část lesní cesty jsme šly kousek za ní.

Už jsme se pomalu blížily k hlavní silnici, když tu najednou se z ničehož nic neznámá, která šla před námi, odporoučela k zemi. Rychle jsme k ní doběhly, chvíli moc adekvátně na naše otázky nereagovala (obávala jsem se, aby to nebylo něco se srdíčkem), polily jsme jí obličej čistou vodou, kterou jsme měly naštěstí u sebe a paní na nás po chvilce přeci jen konečně lámanou češtinou a po chvilce i ruštinou promluvila, a po chvíli vypila snad skoro celou jednu láhev vody. Sanitku pod kopec přivolat nechtěla, i když byla evidentně dehydratovaná a vyčerpaná.

Díky tomu, že ruštinu ještě i po letech ovládám, jsme se s ní dorozuměly a zůstaly tam s ní, než si alespoň trochu odpočinula - přibližně dvacet minut. Nechaly jsme jí ještě naši druhou láhev s vodou, (jelikož jak jsme se později dozvěděly, ona si tu svoji láhev s vodou při sběru odložila někam mezi borůvčí a jak sbírala a sbírala, tak pak se jí již láhev nepodařilo najít a tak byla celý den bez tekutin, i když jedla alespoň borůvky), a pomohly jí i s kbelíky pod kopec na nejbližší autobusovou zastávku, kde jsme s ní počkaly, než jí přijel autobus.

Nabízela nám tenkrát za pomoc část svých nasbíraných borůvek, ale to jsme od Galiny (tak se nám tenkrát představila) s díky odmítly, jelikož je jistě tenkrát potřebovala více než my dvě (byla v tu dobu bez zaměstnání a jako cizinka s ne moc valnou češtinou to jistě u nás neměla jednoduché). Od té doby jsem ji již nikdy neviděla, ale někdy si na ni při procházkách v lese vzpomenu.