Neznámý známý?

     Už je to také pár let zpátky. Bylo mi asi devatenáct let, pracovala jsem jako referentka v jednom z koncernových podniků. Mezi kolegyněmi jsem měla kamarádky a na dílně,  mezi dělníky několik kamarádů. Jeden z nich se jmenoval Jiří. Byl to velmi zvláštní kluk -, dalo by se napsat mužský. Jirka si potrpěl na pozornost žen, to jsem o něm věděla hned, i když naše seznámení bylo náhodné, prostřednictvím jeho mladšího kolegy.
     Bydleli jsme s Jirkou pár kroků od sebe, na jednom sídlišti. Stýkali jsme se jako kamarádi, někdy přišel po pracovní době za mnou do kanceláře, vedli jsme naše intelektuální rozhovory v rámci svých znalostí. To mě na Jirkovi opravdu bavilo! Byla jsem v podstatě neustále nucena se nenuceně vzdělávat a on byl na tom stejně.
     Jednoho podzimního dne mě Jirka pozval na kávu. Nebylo to žádné zamilované rande, jenom jsme si chtěli zase po svém popovídat a také to tak bylo. Poté jsme nastoupili do tramvaje, Jirka si sedl, místo mi neuvolnil, ale vyzval mne, ať si mu sednu na klín...  Pokračovali jsme dál v našem rozhovoru, přičemž nás míjel kluk, který bydlel opravdu kousíček ode mne. Ahoj Jirko..., povídá mu. Jirka odpověděl: "Ahoj!" Dále bylo vše, jak má být. Jirka mne doprovodil domů a rozloučili jsme se.
     Následující den jsem se ptala Jirky, kdo to byl..., ten kluk, co jej zdravil v té tramvaji, že ho znám od vidění. Jo, to je taky Jirka..., no, ... známe se, tak nějak. Tím to pro mě bylo uzavřené. Ale do určité doby!
     Vracela jsem se od kamarádky, pár dní po té, co jsem vypila kávu s Jiříkem, s kamarádem...  Venku bylo stále celkem teplo, měla jsem na sobě -, to si dodnes pamatuji, džíny, dámskou zelenkavou košili s bílými a velkými patenty. Černou, koženkovou bundu rozepnutou. Teploměr nebyl na nule, nýbrž na nějakých dvanácti stupních, mě hřálo mládí, tak co...
     Cestou od tramvaje jsem se otočila, viděla jsem za sebou toho druhého Jirku. Co bych ho zdravila, ne? On má pozdravit první...! Šla jsem dál.
     Najednou se za mnou ozvalo: "Ahoj!" "Hele, nevíš, kde je Jirka?!" Odpověděla jsem pozdravem, a s tím - že nevím..., ale čekal návštěvu, tak nejspíš doma. "Doma není," ... tam jsem byl, dostala jsem odpověď.
     "Já myslel, že spolu chodíte! - Když tuhle v té tramvaji..."
     Už v tu chvíli jsem znejistěla...
     "Hele, počkej, kam jdeš.., ptal jsem se jen na Jirku!" Tak mu odpovídám..: "Já jsem ti odpověď dala a snad jednoznačnou!" "No, ale počkej!" ...  Na co? - prolítlo mi hlavou, ale sama sobě jsem odpovědět nedokázala...!
     Ten mladík odmítl jít si nadále svou cestou. Dveře domu se nezamykaly. Jako když střelí do vosího hnízda, běžel za mnou. Dole u výtahu, který už míjel patra, kterými sjížděl na moje přivolání se akorát mladý muž, jménem Jiří pokoušel o jedno jediné.
     Jeho "úsměv" v mém výstřihu byl zažehnán v momentě, když jsem ho "drapla" za flígr...
     Límeček u jeho polokošile nestačil, vzala jsem s ním společně i límec bundy. Trošku ve švech zapraskalo. Koleno namířené mezi nohy, přibití násilníka na dveře výtahu. "Ještě něco chceš vědět ...? ....Ne!? Tak vypadni, než tě tu zabiju, ty debile!"
     Dodnes nevím, zda jsem ho tam měla zbít jak psa, nebo snad umlátit. Od této události jsme se nezdravili, nijak neviděli. Ale kdyby náhodou...
Můžu ho zabít?
Nevím, kde se ve mně ta síla vzala..., že jsem byla tak pohotová.

 

Autor: Vikitorie