Nikdy není pozdě

Po pár větách, které jsme toho červnového dne spolu poprvé prohodily, mě napadlo, jestli ona milá, drobná, šedovlasá paní nebyla někdy učitelkou. Hovořila totiž nádhernou spisovnou češtinou, velice laskavě; a mně to připomnělo "cosi" z mé dávné minulosti. Nedalo mi, abych se jí na to nezeptala. Po mé otázce se jenom trochu polekaně a plaše zeptala, jestli je to na ní opravdu tolik znát.

Měla jsem možnost pobývat s ní několik dnů na společném pokoji v jednom léčebném zařízení, a díky tomu jsme spolu trávily pochopitelně dost času. Postupně jsem se dozvídala ledacos zajímavého z jejího osobního i kantorského života, a mohla tak nahlédnout do osudu ženy, která svou práci měla nejenom jako zaměstnání, ale dělala ji opravdu s  velkým citem a láskou. Celý život učila na základní škole nejmenší žáčky, což je určitě jedna z nejkrásnějších i nejtěžších věcí zároveň. Vyprávěla mi o různých příhodách ze své praxe a já tak mohla trošičku po letech nakouknout i tam, kam jsem za celou dobu své školní docházky nikdy neviděla. A život kantora už mi zdaleka nepřipadal tak jednoduchý a idylický jako kdysi.  Sama měla dvě děti a jediné, na co jsem ji slyšela si malinko postěžovat či spíše jenom povzdychnout, byla skutečnost, že na své děti neměla tolik času, kolik by si přála, a dodnes ji to mrzelo.

Co jsem však na té skromné a nenápadné paní obdivovala ze všeho nejvíce, byl její elán a chuť stále se učit novým věcem i v jejím přece jen pokročilejším věku. Zapomněla jsem napsat, že v té době jí bylo 74 let a trpěla již řadou nepříjemných zdravotních potíží a omezení. Nicméně ani to jí nedokázalo zabránit v tom, aby navštěvovala Univerzitu třetího věku, učila se cizí jazyk, studovala dějiny a pro snadnější komunikaci s vnoučaty pronikla i do světa  počítačů včetně internetu. Zajímala se i o další novinky z nejrůznějších oblastí našeho života, filozofie a otázek kolem lidské existence. Bylo krásné i dojemné vidět ji se sešitem francouzských slovíček venku na procházce nebo při vypisování poznámek z nějaké knihy, kdy vypadala jako pilná školačka. Ne, ona tak jenom nevypadala, ona opravdu stále byla nadšenou studentkou života a nechtěla promarnit darovaný čas. Aktivit měla tolik, že si pro lepší přehled vedla diář.

I když byla tato paní učitelka již dávno na penzi, nikdy vlastně nepřestala učit lidi okolo sebe svým příkladem a úžasným přístupem k životu. I díky ní jsem si uvědomila, že věk nehraje až tak zásadní roli, pokud opravdu člověk něco chce, a nikdy není pozdě začít s něčím novým, na co mi dříve nezbýval třeba čas nebo nebyly vhodné podmínky. Záleží hlavně na nás, jak a čím svůj život naplníme a do jaké míry dokážeme využít to, co nabízí.

Na tohle setkání dodnes moc ráda vzpomínám a možná mi dalo víc, než některé nezáživné chvíle strávené ve školních lavicích.