Měla jsem možnost pobývat s ní několik dnů na společném pokoji v jednom léčebném zařízení, a díky tomu jsme spolu trávily pochopitelně dost času. Postupně jsem se dozvídala ledacos zajímavého z jejího osobního i kantorského života, a mohla tak nahlédnout do osudu ženy, která svou práci měla nejenom jako zaměstnání, ale dělala ji opravdu s velkým citem a láskou. Celý život učila na základní škole nejmenší žáčky, což je určitě jedna z nejkrásnějších i nejtěžších věcí zároveň. Vyprávěla mi o různých příhodách ze své praxe a já tak mohla trošičku po letech nakouknout i tam, kam jsem za celou dobu své školní docházky nikdy neviděla. A život kantora už mi zdaleka nepřipadal tak jednoduchý a idylický jako kdysi. Sama měla dvě děti a jediné, na co jsem ji slyšela si malinko postěžovat či spíše jenom povzdychnout, byla skutečnost, že na své děti neměla tolik času, kolik by si přála, a dodnes ji to mrzelo.
Co jsem však na té skromné a nenápadné paní obdivovala ze všeho nejvíce, byl její elán a chuť stále se učit novým věcem i v jejím přece jen pokročilejším věku. Zapomněla jsem napsat, že v té době jí bylo 74 let a trpěla již řadou nepříjemných zdravotních potíží a omezení. Nicméně ani to jí nedokázalo zabránit v tom, aby navštěvovala Univerzitu třetího věku, učila se cizí jazyk, studovala dějiny a pro snadnější komunikaci s vnoučaty pronikla i do světa počítačů včetně internetu. Zajímala se i o další novinky z nejrůznějších oblastí našeho života, filozofie a otázek kolem lidské existence. Bylo krásné i dojemné vidět ji se sešitem francouzských slovíček venku na procházce nebo při vypisování poznámek z nějaké knihy, kdy vypadala jako pilná školačka. Ne, ona tak jenom nevypadala, ona opravdu stále byla nadšenou studentkou života a nechtěla promarnit darovaný čas. Aktivit měla tolik, že si pro lepší přehled vedla diář.
I když byla tato paní učitelka již dávno na penzi, nikdy vlastně nepřestala učit lidi okolo sebe svým příkladem a úžasným přístupem k životu. I díky ní jsem si uvědomila, že věk nehraje až tak zásadní roli, pokud opravdu člověk něco chce, a nikdy není pozdě začít s něčím novým, na co mi dříve nezbýval třeba čas nebo nebyly vhodné podmínky. Záleží hlavně na nás, jak a čím svůj život naplníme a do jaké míry dokážeme využít to, co nabízí.
Na tohle setkání dodnes moc ráda vzpomínám a možná mi dalo víc, než některé nezáživné chvíle strávené ve školních lavicích.
Lida - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz