Už si ani nevzpomínám, kam tehdy směřoval cíl mé cesty. Muselo to být ale daleko, protože jsem cestovala přes noc, abych nad ránem vystoupila v Praze. Do vlaku jsem nastoupila v pozdní noční hodinu, usedla na svoje místo u okna (to si pamatuju přesně) a protože v kupé bylo zhasnuto, lehce jsem podřimovala.
Cesta daleká, za oknem se míhala tu a tam světýlka, občas vlak zastavil a lidé vystoupili a nastoupili. Po nějakém čase už se mi ani spát nechtělo, tak jsem se porozhlédla po kupé. Pár lidí se na zastávkách prostřídalo, jen mládenec naproti mně se taky nudil a tak jsme se dali do řeči. Byl to vojáček základní služby, bažant, jak se jim říkalo, a vracel se zpátky z opušťáku. V té tmě se mi začal svěřovat, jak se mu na vojnu nechce, co dělal, co se chystá dělat po vojně.
Stala jsem se mu na onu noc takovou tichou vrbou, všemu rozumějící a soucitnou. Jak jsme si tak povídali, jeho sympatie přerostly v nabídku, ať s ním jedu dál. Když jsem s díkem (a nutno podotknout i s mírnou lítostí) odmítla, začal mě ukecávat. Lehce jsem mu připomněla, že jsem o nějaký ten rok starší než on. Nevěřícně kroutil hlavou, že mu to vůbec nevadí. Ale já věděla své. Přijde ráno, rozednění a po nočním okouzlení nastane vystřízlivění nad krutou realitou dne.
Když mládenec zjistil, že mě neumluví, zmlkli jsme. Pomalu se blížila Praha a začalo se rozednívat. Přicházející paprsky odhalily detaily našich tváří a také náš věkový rozdíl. Na vojáčkovi bylo vidět, jak se stydí. Kdyby v kupé nebyli lidé, asi bych ho pohladila a vlepila mu takovou správňáckou maminkovskou pusu, aby se mu zlepšila nálada. Nedokázal uvěřit svým očím, jak ho mohly v noční tmě tak šálit, v té tmě jsem pro něj musela být krásná přinejmenším jako Popelka Libuška Šafránková pro prince Pavla Trávníčka. S rozedněním přišlo i vystřízlivění z okouzlení, které nakrátko dokázalo vyčarovat duševní souznění dvou neznámých lidí.
Přesto jsem na tu cestu vlakem nikdy nezapomněla.
monkee - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz