O paní a růži

Zazvonil zvonek. Dlouze a netrpělivě. Vykoukla jsem z okna ven směrem k cestě. Nikde ani živáčka. Přibouchnu tedy okenici a jdu si po své práci. Neuplynulo ani pět minut a situace se znovu opakovala. Naléhavý zvuk zvonku a pod okny prázdno.

Vysvětlila jsem si to tak, že do něj možná zatekla dešťová voda po té včerejší obrovské bouřce. Dovařila jsem v klidu oběd, přichystala talíře a slupky od brambor vhodila do misky, abych je mohla odnést uložit na kompost. Otevřu dveře a nevěřím svým očím. Venku stojí žena. Přímo u vedlejšího vchodu do domu. Na mou otázku, jak se mohla dostat dovnitř, jen pokrčila rameny. Branku i vjezd mám stále zamčený. Kolem zahrady vede vysoká zídka. Kdyby to byl malý kluk, myslela bych si, že vylezl na jednu z třešní, která klene svoje větve až do zahrady a pak se spustil po jejím kmeni dolů. Ale tahle stará žena? Dívá se na mě jasně modrýma očima, které ještě zvýrazňují hluboké vrásky na spáncích. Vlasy jsou přikryty šátkem a ani široké řasené šaty nerozšíří její drobnou postavu.

Marně v duchu přemýšlím, kam nezvanou návštěvu zařadit. Nebude to domovní prodejce, ani agent s výhodnou nabídkou nového mobilního tarifu. Jistě to není žebračka či bezdomovkyně. Třesoucí se rukou, která je seschlá snad až na kost, mi podává igelitku. Mám sto chutí ji vypoklonkovat ze vrat ven, ale něco mi v tom brání. Možná úcta ke stáří, možná zvědavost a taky pocit, že zlý člověk by nemohl mít tak smutný pohled. Natáhnu ruku po tašce s vytahanýma ušima snad až na zem. Uvnitř je nějaká rostlina. „Sazenice růže jen pro Vás." špitne tichým hlasem.

Růží mi kvete na zahrádce už dost a nemám pocit, že bych svou sbírku měla obohacovat. Tašku znovu smotám a podávám ji staré paní. „Přinese štěstí Vašim dětem," povídá a pohladila mou ruku. Tahle ženská přesně ví, jak na to jít. Kdyby řekla, že štěstí přinese mně, asi by to se mnou ani nehnulo. Ale dětem? Můžu si dovolit něco takového odmítnout? To bych si mohla do smrti smrťoucí jednou vyčítat. „A co za ni chcete?" Ptám se už klidněji. „Padesát korun," zní odpověď. K autu to mám jen kousek, nasbírám požadovaných padesát korun složených z desetikorun do nákupních vozíků. Pro jistotu si dobře hlídám její ruce.

Myslím taky na to, že dnes některá ze sousedek zjistí, že jí na zahradě chybí sazenice růže a najde ji zrovna u nás. Lehce jsem se tomu pousmála a žena si to vyložila po svém. „Vaše děti bude chránit a dávat jim sílu," řekla už veseleji. To už jsem ji popadla za loket a co nejrychleji a nejzdvořileji  vypustila z průjezdu na prázdnou ulici. Zámek zaklapl znova na dva západy. Růžičce jsme našli místo v rohu u plotu. Ať se starám sebevíc, kvete jen málo. Všimla jsem si ale toho, že pokud se klukům dobře daří, velmi intenzivně, sladce voní. Její jemně růžové květy jsou potom hned plné motýlů a včel, radost se podívat. Nevím, jak s určitostí poznat čarodějnici. Tahle ženská ale dokázala z nehostinného koutu naší zahrady udělat voňavý ráj a to je veliké kouzlo.