Možná znáte ze svého okolí někoho, kdo se dvakrát vrátí ke svému autu, aby se ujistil, zda zamkl, nebo si urovnává příbory v zásuvce podle velikosti a když mu je někdo náhodou zpřehází, spěchá hned vše napravit. Znáte? Pak si toto jednání představte mnohonásobně zesílené a získáte obraz člověka s obsedantně kompulzivní poruchou.

Tato nemoc (zkráceně OCD) je chronickou úzkostnou poruchou a zjednodušeně ji můžeme charakterizovat jako jednání v nutkavé posedlosti. Pacient trpí nutkáním (obsesí) provést určitou činnost – rituál (kompulzi). Dokud tento rituál neprovede, nemá klid a děsí se například toho, že by tak mohl ohrozit sebe nebo někoho ze svých blízkých.

Relativně častým projevem obsedantně kompulzivní poruchy je opakované mytí rukou (i několik hodin v kuse či 100x denně) ve strachu před infekcí. Pacient se většinu dne věnuje úzkostnému mytí, čištění a drhnutí, vyhýbá se jakékoliv špíně... Ale OCD může mít nepřeberné množství forem – opakování „rituální“ slovní formule, několikanásobné opakování vybraných slov, řazení předmětů do určitého vzorce, preference daného počtu (například sedmkrát zakašlat) nebo také vyhýbaní se danému slovu, činnosti či číslu. Pacient nesmí jet autobusem číslo 8, nesmí přestat číst knihu na straně, která v sobě ukrývá číslici 8, nekoupí výrobek, kde se jakýmkoliv způsobem tato číslice vyskytuje... Relativně běžnou formou OCD je rovněž hromadění předmětů – neovladatelná touha nakupovat i zcela nepotřebné věci nebo jejich sbírání v přemrštěném měřítku – celý dům je jimi zaplněn do takové míry, že jím téměř nelze projít.

Toto onemocnění je pochopitelně velmi nepříjemné pro pacienta, často trvá značnou dobu, než je vůbec diagnostikováno jako skutečná nemoc. Silně omezující je však také pro okolí – příbuzné a známé. Ti navíc zpočátku často nevěří, že pacient není schopen své nutkání vlastní vůlí zkrotit.
Tuto poruchu sice lze léčit, vyžaduje to však mnoho času. Jako u všech psychických poruch je i u OCD nutná spolupráce pacienta. Chování člověka s OCD do jisté míry připomíná projevy fobie. Léčí se jednak psychofarmaky a dále pak terapií. Ta se může leckomu zdát až krutá, neboť podobně jako při léčbě fobie je pacient pod dohledem lékařů a psychologů veden k tomu, aby udělal něco, čeho se děsí – vynechal rituál. U již zmíněného opakovaného mytí rukou je například pacient instruován, aby sáhl na podlahu a poté bez omytí rukou snědl jablko. Vše samozřejmě probíhá pod dozorem, pacient není do ničeho nucen a je zajištěno bezpečí (podlaha je tedy dobře umyta).
OCD často začíná nevinně, rozvíjí se pomalu a neúprosně. Když si člověk uvědomí, že „má problém“, je už příliš pozdě na to, aby si poradil sám. Jedná se o skutečnou nemoc a to poslední, co jí sužovaný člověk potřebuje, je výsměch okolí.