Orientální tanec - perla východních kultur, 2. díl

V minulém díle jsme si řekli něco o historii a současném pojetí orientálního tance a dnes si popovídáme trochu o (ne)zbytných tanečních rekvizitách a doplňcích, podíváme se na zoubek několika urputným předsudkům o tanci a k tomu všemu vám odtajním, co si o tom všem myslím já...

Orientální tanec nebyl vždycky takový jako dnes. Jeho styly, prvky i rekvizity prošly během jeho dlouhé historie mnoha a mnoha změnami a inovacemi, které se vzájemně složitě proplétaly, doplňovaly a kombinovaly. Dnes vlastně neexistuje ta „jediná a správná“ podoba orientálního tance; tančí se např. s botami i bez, s penízky nebo třásněmi, s pomůckami nebo bez nich, a tak dále. Ale začněme pěkně od začátku…

Přečtěte si první díl tohoto seriálu: Orientální tanec - perla východních kultur

(Ne)zbytné rekvizity

Penízkové pásy a spol.

Asi nejznámějším a nejoblíbenějším doplňkem orientální tanečnice je tzv. penízkový pás nebo šátek. Jejich kořeny tkví ve starém Řecku, kde si chudší ženy tančící převážně na tržnicích našívaly získané drobné mince na boční pás jako funkční ozdoby a zároveň tak svůj mnohdy jediný majetek chránily před nenechavými prsty zlodějů. Dnes už je tato tradice zapomenuta, nicméně penízky našité na pás nebo podprsenku jsou mezi tanečnicemi stále velmi oblíbené.

Obutá nebo bosky?

Jak má vlastně vypadat opravdová břišní tanečnice? Odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá. Tradice bosých nohou pochází od kultů bohyň plodnosti, které jsme si blíže představili v minulém déle. Neobuté nohy měly ženu lépe propojit s matkou zemí.

Tanec v botách na podpatku je data mnohem mladšího. Chudé egyptské tanečnice, které si dokázaly tancem vydělat slušné peníze, si začaly boty kupovat zkrátka proto, aby ukázaly, že na ně mají.

A propo v zemích s horkým podnebím jako je např. Egypt je dodnes zvykem, že chudí lidé chodí bosky a bohatší si chrání nohy a chodidla levnějšími či dražšími botami.

Činelky, závoje a další

Závoje, hůlky, svícny a jim podobné rekvizity jsou ve své podstatě výdobytkem až moderní doby. Miniaturní tzv. prstové činelky se nicméně vyskytovaly už ve starověkých Thébách. Ovšem cikánské tanečnice, které orientální tanec přinesly do střední Evropy, se vždy doprovázely nebo jinak přikrášlovaly tanec jen zvuky svého těla; tleskáním, dupáním, výskáním či mlaskáním.

„Tanec je cesta, cesta je život.“

Jak začít?

Z vlastní zkušenosti vím, že se i mezi vámi – mými věrnými čtenářkami, najde mnoho takových, které po orientálním tanci zálibně pokukují, ale chodit do kurzů se ne a neodhodlají, protože: tanec jim přijde moc těžký, pohybově náročný, finančně náročný, příliš eroticky nabitý atd. atp. Pokusím se proto alespoň ve zkratce takováto tvrzení vyvrátit a vysvětlit.

Tanec je těžký

Tak tohle tvrzení závisí čistě na tom, jak moc se chcete orientálnímu tanci věnovat. Pokud toužíte už za dva roky vystupovat na nejrůznějších promo akcích jako profesionální tanečnice, máte před sebou pořádný kus práce. Ovšem pokud se chcete (jako většina z nás) kouzlu a kráse tance věnovat jen pro radost, bude tak těžký, jak budete sama chtít. Nepropadejte frustraci při pohledu na známé orientální superstar. Nezapomínejte, že tyto ženy za sebou mají roky soustředěné práce a obvykle několik učitelů.

Vaše otočky ze začátku určitě nebudou dokonalé (Je tohle levé nebo pravá strana? A kdy mám proboha zkřížit ruce?) a o rychlejším střídání prvků nemůže být ani řeč, ale nevadí. Tanec má být zábavou, takže se jen nechte unášet exotickou hudbou a kurz pro začátečníky navštěvujte klidně dva roky (i když Boženka odvedle to zvládla už za půl), nikdo se vám nebude smát. Nejde vám shimmy? Ani napodruhé, ani napopáté, prostě ho nemůžete pochopit? Zkrátka trénujte, dívejte se, jak to dělají ostatní a ono to jednou přijde. Zkuste místo toho občas pořádný twist, ten také vypadá efektně.

A jestli mi stále nevěříte, podělím se s vámi o své zkušenosti:

První tři měsíce jsem se na kurzu odmítala podívat do zrcadla. Připadala jsem si strašně nemotorná, tlustá, nešikovná…

Zlovolné shimmy jsem pochopila až skoro po dvou letech a za pomoci dvou výukových DVD.

Několikrát jsem chtěla (a občas chci) s orientálním tancem praštit, protože mi připadalo, že vše, co jsem se mohla naučit, už umím a ten zbytek prostě nedokážu.

Vlastnímu manželovi jsem první krátkou choreografii předvedla až po skoro třech letech manželství jako dárek k narozeninám. Byl nadšený, ale já se klepala ještě dvě hodiny poté.

Že jste na tom stejně? Tak vidíte :-) Podáme si ruce a můžeme pokračovat dál:

Můj osobní citát: „Mé tělo je svatyní a tanec mou modlitbou.“

Tanec je pohybově náročný

Zase chyba! Orientální tanec je opravdu pro každého. Viděla jsem i vystoupení ochrnutých dívek na vozíčku a stálo to za to! Mě osobně odmalička trápila zablokovaná krční páteř. Bylo mi řečeno, že se sportem mám prostě smůlu. Prý můžu akorát plavat – já, neplavec. Ach jo.

Před první hodinou tanečního kurzu jsem se prostě zařekla, že s hlavou nebudu hýbat. Po roce jsem s ní začala pohybovat malinko a dnes (po 4 letech) s hlavou vesele kroužím, mrskám vlasy a páteři je to fuk. To, co nedokázaly nemocniční rehabilitace a parta doktorů zvládl dobře praktikovaný tanec. Jen si musím dávat pozor, abych nezapomínala na důkladné protažení před samotným tancem.

Pro všechny, kteří mají jakýkoli problém, ať už s páteří, klouby nebo čímkoli jiným, mám dvě rady:

1) NIKDY NIC NEDĚLEJTE PŘES SÍLU. Když cítíte, že už dál nemůžete, tak prostě přestaňte. Udělejte si pauzu, vydýchejte se, napijte se a pomalu pokračujte dál svým tempem.

2) NAJDĚTE SI ZKUŠENOU CVIČITELKU. Bývají to ženy okolo 25 let a výš, které za sebou mají pěkných pár hodin profesionálního tančení, nesčetně vystoupení a obvykle vedou více než jeden kurz. Ze zkušeností už vědí, na jakou část těla je daný prvek náročný a upozorní vás. Mladým kočičkám ,které leckdy neumí tančit natožpak učit, bývají tyto znalosti jak se říká ukradené.

Pozn. Není bez zajímavosti, že v minulých dobách se za důležitou schopnost břišního tace považovalo umění zvrátit horní polovinu těla dozadu tak, aby diváci mohli tanečnici položit minci na obličej. Bohudíky v dnešní době už to po vás nikdo chtít nebude.

Tanec je finančně náročný

Průměrná cena jedné lekce trvající hodinu se pohybuje okolo 80-120 korun. A nic jiného do začátku nepotřebujete. K samotnému tanci vám bohatě postačí kalhoty nebo volná sukně a pohodlný top, tílko, halenka. A pokud zatoužíte po penízkovém pásu, tak ten nejlevnější a nejjednodušší seženete už za 300 Kč. Do koupě nákladných kostýmů a rekvizit vás nikdo nutit nebude, a krom toho pěkný kostým si doma zvládne ušít každá průměrná švadlenka. Návodů a střihů najdete na internetu dost a dost.

Tanec je příliš eroticky nabitý

Orientální tanec formuje a zvýrazňuje tvary ženského těla a jak jsme si už řekly, procítěné a výrazné pohyby břichem byly symbolem bohyň plodnosti – takže ano, orientální tanec je eroticky nabitý, i když v různých stupních. Ale ruku na srdce, dámy: žena před ženou se přece stydět nebudete a nikomu jinému své umění předvádět nemusíte. A že vaše pevnější a krásnější tělo bude přitahovat mužské pohledy? No kdo by po tom netoužil, co říkáte?

Krásný a pohodový den. A těšte se na pokračování :-)

A pamatujte: