Už od tří let jsem pravidelně jezdila s babičkou a dědou na chalupu. Ve vesnici kousek pod námi žil moc hodný a starý pán. Pamatuji si, jak se o holi přicupital k nám na zahradu. Seděli jsme venku, chlapi popíjeli rumík a povídalo se. Pak se pan Šeda zvedl, rozloučil a odešel. Když byl na konci zahrady, teprve jsme si uvědomili, že omylem zapomněl vrátit skleničku. Běžela jsem za ním a moc jsme se tomu smáli. Měl už svůj věk, takže to všichni brali jako úsměvnou situaci.

O rok později jsem na chalupu jela s mými rodiči a tátovou babičkou. Když jsme chodili na procházky k potoku, potkali jsme právě pana Šedu. Hned se s prababičkou dal do řeči a velmi si rozuměli. A tak jsme ho chodili navštěvovat. Měl krásného pejska, takového malého voříška, který měl vyrobenou úžasnou boudu i se svým jménem. (I kdybyste mě zabili, tak si na to jméno už nevzpomenu).

I přes vysoký věk měl tento milý dědula udržovanou zahrádku. Ukazoval nám slepici, kterou zakousla zřejmě kuna a také se nezapomněl pochlubit vlastnoručně vyrobenou pastí. Chodili jsme k němu rádi, občas jsme odešli i s nějakou čerstvou chutnou zeleninou.

Když jsme za ním byli naposledy, tvářil se smutně. Už nezvládal bydlení o samotě a jeho děti se o něj nemohly starat. Druhý den – kdy my měli jet zpátky domů, ho čekal přesun do domova důchodců. Bylo na něm vidět, že se mu nikam nechce. Popovídali jsme se, rozloučili, popřáli mu mnoho štěstí v jeho novém domově.

Když jsme ráno odjížděli, šli jsme se rozloučit se sousedkou. Prababička se jí ptala, jestli neví, jak pan Šeda zvládl převoz do domova. „Vy jste to neslyšeli? Přes noc pan Šeda zemřel! No podívejte, tady už jsem dostala parte!“
Bylo to smutné, ale myslím si, že pro pána bylo štěstí, že mohl svůj život dožít tam, kde byl rád.