Pavel

Tak spolužák ze základní školy, Pavel, je konečně ženatý! Ale jak se to stalo?

Pavel je poslední, co z naší třídy ještě zůstával nezadaný. Žil sám s fenkou bígla Lady a byl docela spokojený. Když se přestěhoval do nového bytu v neznámém městě, jedinou společnost mu dělala právě jeho fena. Lady, jak už to u bíglů bývá, byla ale hodně tvrdohlavá a neposlušná. V novém městě si zvykala velice pomalu. Proto vždy, když Pavel vyšel z domu, aby ji vyvenčil, rozeběhla se jako ztřeštěná přes ulici a on na ni musel pořádně zařvat, aby zůstala stát a něco ji nepřejelo. Byl právě podzim, pouliční světlo před domem Pavlova domu bylo rozbité a chodník byl ozářen jenom okny z přízemních bytů. Pavel šel večer Lady, tak jako obvykle, vyvenčit. Sotva ale odemkl vchodové dveře, fena se nekontrolovatelně vyřítila na ulici. Radostí začala poskakovat uprostřed silnice a vesele přitom štěkala. Pavel si všiml, že se po ulici blíží poměrně velkou rychlostí auto. V obavě o psí život ze sebe Pavel vztekle a hodně nahlas vypravil: „Pojď sem, potvoro!“ V jeho hlase byla taková hrozba, že se Lady opravdu na místě zastavila. Nezastavila se ale sama. U vchodových dveří strnula i cizí žena, která právě procházela kolem. Třásla se a vyděšeně hleděla na zamračeného Pavla. Krabice, kterou ještě před chvílí nesla v ruce, ležela na zemi. Žena s hrůzou čekala, co se bude dít. Lady mezitím přešla na protější chodník, sedla si a také čekala.

Pavel nejdřív nechápal, co se ženě stalo. Až po chvíli pochopil. Žena ve tmě neviděla psí slečnu a domnívala se, že vzteklý výkřik patřil jí. Považovala Pavla za gaunera, který ji v té tmě zatáhne do domu a znásilní, a až když si všimla Lady, došlo jí, že křičel na psa. Sehnula se pro krabici a u jejích nohou se zčistajasna objevil zlatý kokršpaněl. Žena byla kokršpaněla venčit stejně jako Pavel Lady. Omluvil se ženě, že ji nechtěně vylekal, ona se nejistě usmála a šla dál.

     Pavel myslel, že ženu už nikdy neuvidí. Druhý den byla sobota a Pavel šel Lady hned ráno vyvenčit do blízkého parku, kde se scházeli pejskaři ze širokého okolí. Nechodil sem dlouho a nikoho tu neznal. Viděl pejskaře a pejskařky, jak se nadšeně vítají, povídají si, smějí se a diskutují. Jen on byl se svou fenkou sám, nikým nedoprovázen. Po několika krocích uviděl zlatého kokršpaněla i s jeho paničkou, kterou večer tak vylekal. Konečně známá tvář! Mohla být stará jako on a docela se mu líbila. Co když je svobodná? Nebo rozvedená? To už se oba psi nadšeně vítali. Pavel také slušně pozdravil, omluvil se ještě jednou za večerní nedorozumění a zeptal se, zda se nerozbilo něco v té krabici, kterou žena upustila. Ona se usmála a řekla: „Rozbilo. Nesla jsem zákusky své dcerce na oslavu narozenin. Ale ona je snědla i tak…“ Pavel jí nabídl uhrazení škody, ale žena odmítla. Pavel v duchu konstatoval, že žena bude asi šťastně vdaná, když má dítě.

     V následujících dnech se setkávali denně při venčení svých čtyřnohých miláčků. Už nebyl v parku při venčení sám. Tak se o sobě dozvídali nejrůznější podrobnosti. Pavel zjistil i to, že Mirka, ona majitelka kokršpaněla Maxe, žije od rozvodu sama s dcerkou. Dokonce ve městě nebydlela, tak jako on, dlouho. A proto neměla ani přítele.

     Za rok se Pavel oženil a vyženil ke své Lady ještě Maxe a malou Nelu, Mirčinu dcerku.

Pavel konečně mohl Nele koupit velký narozeninový dort a odčinit tak rozbité zákusky z předchozích narozenin.       

Pája K. - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10