Peníze mi vzaly nejlepšího kamaráda

Vždycky jsem si rozuměla spíše s klukama než s holkama, nevím, čím to bylo, ale je pravda, že kamarádky, které jsem měla, nebyly opravdové kamarádky, jedna mne za zády pomlouvala, druhá vyzradila tajemství, které jsem jí svěřila, a to prosím přísahala na svou mámu.

Zkrátka jsem si nikdy nenašla tu pravou kamarádku. Když jsem chodila na střední školu, poznala jsem kluka, který byl z vedlejší vesnice, sice jsem ho od pohledu znala skoro odmala, ale to bylo tak všechno. Začalo to tak, že se se mnou chtěl seznámit. Pozval mě na džus. Zjistili jsme, že jako partneři bychom si asi nerozuměli, ale časem náš vztah přerostl ve velké přátelství. Pavel byl sice o šest let starší, ale náramně jsme si rozuměli a často spolu někam vyráželi. Nikdo sice nevěřil tomu, že mezi námi nic není, ale bylo to tak, byli jsme opravdu jen velice dobří přátelé.

Pavel byl vždycky spíše smolař, měl práci ne moc dobře placenou, když si našel holku, tak to po čase vždycky z nějakého důvodu skončilo a vůbec svůj život hodnotil jako obyčejný a nezajímavý. Bylo mi líto, že má k životu takový postoj, ale nemohla jsem to nijak změnit. Jednoho dne mi Pavel volal, že vyhrál ne malé peníze, myslela jsem si, že si dělá legraci a říkala jsem si, kde by je asi vyhrál, vždyť on nikdy nesázel. Večer jsme se sešli a Pavel mi svěřil, že už nějaký ten rok sází a nikdy nevyhrál ani korunu a teď konečně se na něj štěstí usmálo, vyhrál obrovskou sumu peněz. Když jsem se ho ptala co s tím bude dělat, říkal, že neví. Ze srdce jsem mu výhru přála a ani na okamžik jsem mu nezáviděla.

Pavel měl najednou hodně peněz, na malé vesnici se o jeho výhře brzy vědělo a Pavel začal mít nos nahoru. Ke mně se choval pořád hezky a pořád jsme si rozuměli, ale dělal věci, které jsem prostě nechápala. Kdokoliv si k němu přišel půjčit, tak mu vyhověl. Nejhorší bylo, že to byli lidé, kteří ho před tím třeba ani neměli rádi, přišli za ním prostě jen kvůli penězům a tvářili se jako kamarádi. Najednou se z Pavla začal stávat zcela jiný člověk. Koupil si nové, velice drahé auto, začal se oblékat do drahého značkového oblečení, koupil si drahý telefon... Zkrátka začal žít na vysoké noze. Ze začátku jsem ho chápala, ale pak mi jeho chování začalo vadit. Říkám mu, proč tak rozhazuje, proč půjčuje peníze lidem o kterých předem ví, že mu je nevrátí, ptala jsem se ho, jestli je tak hloupý nebo slepý, jen se smál a říkal, že těch pár tisícovek, co rozpůjčoval, ho nezabije. Pavel nikdy nebyl děvkař, ale najednou měl každý týden jinou holku, bylo očividné, že je nezajímá Pavel jako člověk, ale Pavlovy peníze. Jenže jemu to bylo jedno, on si prostě užíval a vesele rozhazoval dál. Jednou jsme byli domluvení, že spolu půjdeme na diskotéku, večer pro mě přijel. Na diskotéce to bylo krásné, Pavel nemohl pít, protože řídil, ale já jsem si pár sklenek dala a řekla mu konečně pořádně do očí, co si myslím, že ho ty zatracený peníze změnily, že z úžasného kluka udělaly někoho úplně jiného, někoho koho neznám.

On se jen smál a řekl mi, že celý život měl smůlu, že byl sociál a tak si teď užívá. Nešlo si nevšimnout, jak je krásně oblečený, jak voní a jak z něj nový sestřih a barva na vlasech udělaly úplně jiného člověka. Když mě vezl domů, po cestě zastavil a dal mi pusu, já pod vlivem několika sklenek alkoholu jsem mu ji vrátila a skončilo to tak, jak to skončit nemělo...

Druhý den jsem mu říkala, že mě hrozně mrzí, co se stalo, že jsem byla opilá a ptala jsem se ho, zda na to zapomeneme nebo jak to bude dál. To co mi řekl mi vyrazilo dech: "No občas si spolu můžeme takhle užít, co lásko..". Přesvědčil mě, že pro něj to nic neznamenalo, že jsem byla jen jedna z mnoha, ale já byla přeci jeho nejlepší kamarádka, jediný člověk, který k němu měl tak blízko, hodně jsem mu dříve pomohla a on se ke mně teď takhle zachoval. Proč to tedy dělal, když mu muselo být jasné, že já na to jen tak nezapomenu a že mě to bude hrozně bolet. Bohužel, tohle mu bylo jedno, peníze ho změnily a on si chtěl jen užívat. Když mi to řekl, rozbrečela jsem se a vystoupila z auta, celou cestu domů jsem probrečela, v jednu chvíli jsem si říkala, že i já jsem ta jedna, kterou ovlivnilo, že Pavel má hodně peněz a díky jim tak dobře vypadá, a že kdyby to bylo jako dřív, něco takového by se asi nestalo.

Po čase jsem pochopila, že z Pavla se stalo to, co se stalo a že nejspíš nejsme už ani kamarádi, hodně mě to mrzelo. Když jsme se po delší době potkali, řekla jsem mu, že na to, co bylo zapomeneme a že budeme dál ti dobří kamarádi, ale to co mi řekl, nemůžu ani napsat, jak moc sprosté to bylo, dala jsem mu facku a šla jsem opět s pláčem domů. Říkala jsem si, že nikdy jsem neměla kamarádku a když jsem tu kamarádku našla v Pavlovi, tak se stane to, co se stalo. Bohužel, on měl zatemněný mozek penězi a myslel si o sobě, že může všechno. Postupem času jsem se o něm dozvídala hrozné věci a nemohla jsem uvěřit tomu, co z něj peníze udělaly. Po čase rozhazování mu ale peníze začaly ubývat a tak se rozhodl, že založí firmu, myslel si, že zbývající peníze rozmnoží a bude si dál žít jako král, ale jeho firma po krátké době zkrachovala a on si nadělal dluhy, které musel zaplatit. Celá vesnice ho začala pomlouvat, jak si o sobě myslel a jak dopadl, pomlouvali ho i ti, kteří si od něj půjčili a drze se ani neobtěžovali mu peníze vrátit. Bylo mi ho líto a chtěla jsem mu pomoci, jenže se odstěhoval a já netušila kam, jeho telefon mi hlásil, že volané číslo neexistuje a když jsem se někoho zeptala, zda neví kde bydlí, tak o něm nikdo nic nevěděl.

Je to nedávno co jsem ho po letech potkala, máme s manželem menší firmu a on k nám přišel, protože potřeboval půjčit stroj. Nejdřív jsem ho ani nepoznala, vypadal strašně staře, byl zanedbaný, neoholený. Když přijel stroj vrátit, byla jsem na dílně sama a ptala jsem se, jak se má. Řekl mi, že z vyhraných peněz nemá ani korunu, že jeho firma zkrachovala a teď podniká sám jako živnostník, že má nějaké dluhy, které musí splácet a že žije jak se dá, chytil mě za ruku a řekl mi, že je tak hloupej, že mě tenkrát neposlechl, že přišel o nejlepší kamarádku a možná i skvělou holku a že je mu to všechno líto. Sami s manželem sice držíme naši firmu při životě, ale nabízela jsem mu alespoň malou pomoc, ale odmítl a od té doby jsem ho neviděla.
Často na něj myslím, jak se asi má, co dělá, ale mnou nabízenou pomoc odmítl a přemlouvat ho přece nemůžu. Je mi líto jak skončil, a to jen díky té výhře. Obyčejnému klukovi se dostalo do rukou hodně peněz a ty ho zkazily, možná teď sám lituje, že vůbec kdy vyhrál. Sice si pár let žil na vysoké noze, ale teď má samé dluhy a je z něj pouhá troska.

– čtenářka-

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10