Pevnost

Dívám se na něho, na jeho hezky modelovaná ústa, na to, že mu horní ret dělá krásnou linku, tak zvláštně padající... a u úst má vrásku. Má
nadherné tmavé oči. Je krásný, charizmatický.

Až na to, že mi dává ve své kanceláři pěknej kartáč, neboli umývá
hlavu, jinak řečeno - docela dost se na mě rozčílil. On manager
logistiky, já zástupkyně zákaznického oddělení.

No jo, běžný den, nějaká kočka z obchodního vyřídila pozdě objednávku a
on musí na poslední chvíli řešit dopravu, což není tak jednoduché atd.
atd. Správně bych se měla kát, měla bych se dívat do stolu, něco si
mumlat, a hlavně bych se měla tvářit provinile. A co dělám já? Koukám se
na něho, v duchu mu prstem přejíždím po tom nádherném horním rtu a do
ucha mu šeptám něco žhavého. Ach jo, asi nejsem normální. „Takže, jak mi vysvětlíte, slečno Marková, že musím shánět dopravu na dnešní odpoledne, přestože nebyla vůbec v plánu?“

Nadechnu se a zadívám se mu do očí o pár sekund déle. Trochu znejistí.

„Pane Kamale (má exotické přijmení a také tak exotický zjev, v turečtině
to prý znamená „pevnost“- to je pravda, zdá se být pěkně nedobytný a
neoblomný:), já jsem si naprosto vědoma, že jsem vašemu oddělení způsobila touto nenadálou záležitostí komplikaci a na vašem místě bych jednala stejně. Věřte, že jsem již učinila nápravná opatření, aby se už taková situace neopakovala. (Bože, mluvím jak při výslechu na policii)“

Věděla jsem, že se k tomu musím postavit čelem, vykrucování a výmluvy
ho ještě víc rozlítí.

Ale on už se zdá klidnější, dívá se z okna. Stojím tam, čekám ještě,
že mi bude spílat a on jen mlčí. Ani se na mě nepodíval a řekl jen:
„Běžte!!!“

Už ho znám rok, je to pěkně tvrdá pevnost.

Robert Kamal, nekompromisní manažer, ostrý chlap, který se s nikým nemazlí, nemá ve firmě příliš mnoho přátel. O mně možná ani neví, jsem taková obyčejná holka, jedna z mnoha na obchodním, co má věčně skloněnou hlavu u kompu nebo někam telefonuje. Ještě jsem se s ním do sporu nedostala. Ale líbí se mi vlastně už od začátku. Je rozhodný, tvrdý a jde si za svým. Ale ještě se nestalo, že by nebyl fér. Většině holek od nás z
oddělení se nelíbí, je prý "divnej, takovej zlej".

„Tak co? Moc prudil? To si určitě nenechá pro sebe a pošle to dál svým nadřízeným. Nooo, to bude ještě mazec!“ Chrlí na mě kolegyně jedna přes druhou. “Nemyslím si.“ Zní to docela sebejistě, ani nevím, proč jsem to řekla. Nejspíš je přání otcem myšlenky. Cítím se hloupě. Nikdo ani
netuší, co jsem za magora, že se mi ten člověk líbí a že nejsem nešťastná z vlastní chyby, ale proto, že jsem ho zklamala. Dávám si u automatu kafe a jsem rozhodnutá zůstat dneska déle a odčinit to zklamání usilovnější prací. Venku už zase sněží, v kanceláři je teplo, vyřizuju reklamačky, lidi už jdou domů a já si pouštím rádio. Stmívá se a já ještě nejsem hotová. Ještě se protáhnu a sakra, za mnou stojí Robert s
kafem v ruce, teda teď už na košili. „Panebože, ježiš, promiň, teda
promiňte, do prčic, já nechtěla, nevěděla jsem…" Vytahuju kapesníčky a
začnu to kafe roztírat po jeho košili, značkové košili.

„Teda, vy máte dneska den Blbec, co?“ směje se.

„Však vy taky,“ třesou se mi ruce, ale neztrácím ostrovtip.

„Nebudeme si tykat, Dito?“

Cože, on si pamatuje moje jméno? Vstávám prudčeji než bych chtěla a
praštím se do nohy. To už se smějeme oba.

Najednou zvážněl. „Dito, docela jsi mě překvapila dneska. Jednak jsem
nečekal, že zrovna ty uděláš takovou chybu, ale na druhou stranu docela
férově jsi se k tomu postavila. Vždycky jsem si říkal, že si fajn holka,
taková spolehlivá.“

Nestačím se divit, on si vždycky říkal. To znamená, že mě už dříve
zaznamenal, to znamená, že mu nejsem lhostejná, zdá se.

„Mhm, Dito..."

(Tak teď to přijde, pozve mě na rande, nebo na skleničku, nebo nevím)

"... chtěl bych, abys pracovala v našem logistickém týmu. Potřebujeme lidi jako ty - schopné a férové.“

Aha! Kruci, co jsem si myslela, že asi řekne, že mě zve na skleničku?
Mě? Já jsem ták blbá!

„Roberte, já vám, tedy tobě nerozumím, po dnešku mě zveš do týmu?
Dobře, do zítřka se rozmyslím.“

Najednou si dovolím laškovný tón: „Než uschne ta politá košile, budeš mít moje rozhodnutí.“

Zasmál se, ale spíš formálně, podal mi ruku, pokusil se o úsměv a odešel.

Do prčic, do prčic, chce se mi křičet. Musíme to jít probrat s Klárou.
Volám Klárce v chodbičce u automatů:

Klárko, Klárko, pan K. chce, abych pracovala v jeho oddělení! Klári,
ale tohle přece nejde, vždyť bych houby udělala, pořád bych se na něj
musela dívat, na tu jeho sexy pusu, já... vždyť on to pozná, jak se mi
líbí. Nemůžu být jeho podřízená, leda tak vyřízená... Teda, já potřebuju panáka...

Najednou cítím letmý dotek na rameni

„Dito, to jsem nevěděl.“
Pobavený úsměv, lehce bojovný postoj.

„Za těchto okolností tě nemohu přijmout.“

Ne, nenene, to nemůže být pravda, co tady dělá, vždyť už měl odejít?! To
je trapas!!! Chce se mi utéct, ale najednou vidím, že už nemá tak
pobavený úsměv, spíš takový nejistý a plachý a najednou cítím, že se ke
mně přibližuje a já si nemůžu pomoci, přejedu ten sexy horní ret prstem
a pak už jen tak napůl vnímám, že mi vjel do vlasů a líbá mě na krk a
na rty. Cítím jeho vůni a jeho ruku, jak se sune pořád níž, vím, že ať to
skončí, jak chce, tak:

Pevnost je dobyta.