Počítačový kurz

     „Tak kdo nám řekne, co je to pevný disk? Paní Markéta to jistě ví a všem to poví…“

Petra šťouchne loktem do Markéty. Učitel ji pozoruje a ona neví, co chce. Asi se jí na něco ptal. Ona ale mlčí. Neví na co, tak mlčky čeká, až ji zase zesměšní.

Učitel zopakuje otázku, ale odpovědi se nedočká.

Už zase byla Markéta v duchu doma. Proč jen se nechala přemluvit k tomu rekvalifikačnímu kurzu? Měla snad málo starostí? Je jí 27 let, před měsícem jí skončila mateřská dovolená, sama se stará o čtyřletého syna Jirku a teď ještě tohle. Jiřík navíc včera onemocněl a musela přijet její mladší sestra, aby ho pohlídala. Ještě v noci měl čtyřicítky horečky a křičel ze spaní. Ráno, když odcházela, měl 37,8°C. Ale to bylo ráno. Teď je poledne, do konce vyučování zbývá ještě hodina, alespoň půl  hodiny musí počítat na cestu domů… A ten pitomý vyučující má v hlavě jen počítače. Jakmile vyučující zjistil, že je Markéta takříkajíc mimo, zaměřil se na ni a pořád ji vyvolává. Při odchodu ze třídy ji osloví: „Mohl bych vás na chvíli zdržet?“ Upře na něj unavené oči podkreslené tmavými kruhy. „Všiml jsem si, že vás kurz příliš nebaví. Není to pro vás zbytečné chodit sem?“

To ví i ona, ale když teď z kurzu odejde, bude muset uhradit celou cenu kurzu. Když vydrží a zůstane, zaplatí kurzovné úřad práce. A ona žije s Jiříkem ze životního minima. Musí počítat s každou korunou. „Já to dokončím,“ řekne rezolutně a bez rozloučení odchází. Ten člověk jí ještě víc zkazil už tak dost špatnou náladu. Tomu se to mluví. Je mu dvacet osm, je svobodný, nemá žádné starosti. V hlavě má jen ten svůj počítač.

     Doma se Markéta nezastaví. Jirkovi zase stoupla teplota. Večer mrkne na zápis z kurzu, večeři znechuceně odloží a celou noc nespí a mění Jirkovi studené zábaly. Crr… To už je zase ráno? Plácne v polospánku do budíku a spí dál. „Ty dnes nepůjdeš do kurzu?“ budí ji sestra.

Je půl deváté a kurz začíná už v osm hodin. „Á, paní Markéta, vítáme vás,“ vyučující ji jízlivě uvítá. Blbec, myslí si Markéta. Nahlas se omluví, že zaspala. Druhou hodinu ji zrazuje žaludek. Naposledy jedla včera odpoledne a žaludek se domáhá svého. Do jedné odpoledne se snaží mírnit kručení hlubokým dýcháním a maskovat ho poklepáváním propiskou na desku stolu. Po vyučování vstane, aby si zabalila věci. Učitel starostlivě pozoruje její unavenou tvář, která náhle ztrácí barvu, a Markéta se kácí k zemi. Vyučující k ní přiskočí a v posledním okamžiku ji zachytí.

     Když se probere, leží na pohovce v jeho pracovně, na hlavě mokrý kapesník. Jeho ústa se neznatelně usmějí: „Měl jsem o vás strach, zavezu vás do nemocnice.“ „Jsem jen unavená, mám nemocného syna, od včerejška jsem se nestihla najíst a… na všechno jsem sama.“ Nahlas vzlykne a slzy se už nedají zadržet. Vyučující jí podává papírové kapesníky: „Kdo je s vaším synem teď?“ „Sestra.“ „Kolik mu je?“ „Čtyři roky. Musím za ním.“ Chce se postavit, ale je ještě slabá a oči jí zastírá tma. Vyučující ji chytí do náruče a položí zpět na pohovku.

Telefonem objednává dvě pizzy. Markétě dovolí, aby zavolala sestře, že se zdrží. Když přinese poslíček pizzy, Markéta vytahuje peněženku. „Musím vám to zaplatit.“ „To byste mě urazila.“ „Slibte mi, Markéto, že zajdete k lékaři.“ Markéta slibuje, ale ví, že nikam nepůjde. Přemýšlí: Jak se vlastně ten člověk jmenuje? Na začátku kurzu se jim představil. Jako by věděl, na co myslí. „Jsem Libor, a i když vím, že se to možná nehodí, chtěl bych vám nabídnout tykání. Líbíte se mi a už delší dobu sleduji, že na tom nejste dobře. Chtěl jsem vám nabídnout pomoc a nevěděl, jak na to. Markétě se zatajil dech. Tak ona mu křivdila? Nepatrně ji pohladil po vlasech a objal ji. Zachvěla se. „Je vám zima?“ „Tykáme si, ne?“ Přehodil jí přes ramena svetr vonící pánskou kolínskou. Chytil ji za ruku a něžně políbil. Hýčkal její unavenou a přesto krásnou tvář. Už nebyla na starosti sama.

     Kurz s jeho pomocí dokončila. A vídají se stále. Zjistila, že má mimo počítač i spoustu jiných zájmů. Už poznal i Jiříka a moc si s ním rozumí. Chodí spolu do kina, do divadla, do zoo a do bazénu. Naučil Jirku jezdit na kole bez koleček a Markétě vrátil pocit štěstí. Už se jí totiž dlouho vyhýbalo.   

Pája K. – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10