Pod stanem

Jsem toho názoru, že stanování nemusí být jen výsadou vášnivých milovníků přírody a zálesáků v maskáčových kalhotech s pořádným plnovousem, ale že tuto zábavu můžeme okusit i my, obyčejní městští lidé. 

Abyste si nemysleli, nejsem nijak zhýčkaná technickými vymoženostmi všeho druhu - dokážu si dojít do vedlejší ulice pro čerstvé koblihy s vynaložením mírné fyzické námahy, tedy pěšky, aniž bych použila svého čtyřnohého kamaráda zaparkovaného pod okny, taky si seběhnu pro šunkovou pizzu po schodech, i když se na mě zpoza rohu usmívá výtah a pokud se mi náhodou vybijí baterky v dálkovém ovladači, jsem ochotná po dobu nezbytně nutnou přepínat televizor ručně. Nejsem líná, jen jsem malinko zpohodlněla. A když jsem si koupila psa, aby mi procházky s ním zlepšily kondičku, i on zlenivěl.

Takže tvrzení, že pán se po nějaké době začne podobat svému psovi, neplatil. Spíše naopak. A pokaždé, když jsme vystrčili já nos a on čumák ze dveří a venku nás přivítalo nevlídné počasí, to obtloustlé chlupaté stvoření pouze vykonalo potřebu a pelášilo zpátky. Tak tohle nefungovalo. Potom jsem si našla přítele.

Tohle už nebylo to proto, aby mi pomohl dostat se do formy, ale tajně jsem doufala, že bude náruživým sportovcem a donutí mé ochablé svaly opět začít produkovat endorfin. Můj nastávající sportovec byl. Ale jen rekreační. Vlastnil mírně narezlé kolo, fotbalový míč, který byl památkou na jeho školní léta a motorku. A řekněme si upřímně, tento typ andrenalinového sportu příliš vynaložené energie nepotřebuje. Z počátku jsem spálila nějaké kalorie dlouhými procházkami po přírodě (můj milý totiž pocházel z takové větší vesničky) a tyto romantické toulky malebnými zákoutími jeho rodiště nás inspirovaly k nápadu stanovat. Vybrali jsme si jeden krásný letní podvečer, kdy bylo nebe bez mráčků, jedno vysoce položené místo v bohem zapomenuté pustině daleko od civilizace, sbalili stan, kotlík na guláš, špekáčky, zápalky, přenosné rádio a vyrazili. Tedy, abych byla přesná, mimo kotlík jsme nabalili i několik polotovarů pro případ neúspěšného vaření. Mohla bych vás nechat myslet si, že jsme všechno pracně nacpali do krosen a vydali se vstříc našemu nočnímu dobrodružství po svých. Ale bylo toho moc, dosti to vážilo a nic, kromě lodiček na vysokém podpatku jsem u svého přítele neměla. Po krátkém zvažování jsme naskočili do auta a rozjeli se pokořit přírodu.

Když jsme se vyšplhali na kopeček na hony vzdálený  od poslední vesnice, začalo se stmívat a na  obloze se objevily první mráčky. Pustili jsme se do stavění stanu. Bez návodu, bez jakékoliv předchozí zkušenosti, zato s pořádnou dávkou bezradnosti a nešikovnosti. A znáte muže, jak jsou ješitní. Čím více se mu nedařilo, tím více mi to připadalo směšné a tím více mi začaly cukat koutky. Schylovalo se k pořádné partnerské hádce a tak jsem šla raději do lesa. Asi za pět minut mě z něj vyhnalo všelijaké praskání, šustění, funění a přísahala bych, že jsem slyšela i vytí, což zase na oplátku pobavilo přítele, který boj se stanem začal vyhrávat. Na jeho otázky, zdali stojí rovně a je napnutý, jak má být, jsem odpovídala kladně, ačkoliv pravda byla úplně někde jinde.

Vypadalo to, že svůj úkol splní a budeme mít kde složit hlavu, a tak jsme se pustili do zakládání ohýnku. Krajinu zahalila tma, takže na nějaké pravěké rozdělávání ohně pomocí křesadla nebyl čas a my si díky zápalkám mohli za chvíli vychutnat špekáčky. Jaké bylo naše překvapení, když se u naší večeře vynořilo obrovské chundelaté psisko, které vzápětí okřiknul jeho majitel. Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. "Nemějte strach, je přítulný," ozvalo se z úst člověka, který tu venčil svého mazlíka. A pak že někde existují opuštěná místa... Jak  oheň dohasínal, začalo nás terorizovat ohromné hejno komárů. Vypadalo to, že člověka tu potkají opravdu výjimečně, takže se tu na nás slétla stovka obtížného hmyzu s jediným úmyslem - vysát z nás veškerou krev. Měli jsme v batožinách snad všechno – barevnou náplast, obinadlo, náhradní teplé ponožky, reflexní vesty, ale repelent chyběl, což se rovnalo naprosté katastrofě. Byli jsme donuceni opustit venkovní posezení a romantiku uprostřed louky vyměnit za romantiku uvnitř malinkatého stanu.

Ale než jsme se stačili zabydlet, uslyšeli jsme těžké kapky, dopadající na plášť. Vymetená obloha se proměnila v bouřící obludu, vrhající hromy blesky na všechno, co jí přišlo do cesty. Bouřka s sebou přinesla i dosti patrné ochlazení a nasnadě bylo vymyslet nějakou formu vzájemného zahřátí se. Jak jsme za pár vteřin zjistili, byl to velmi hloupý nápad, díky kterému jsme zbořili naše provizorní obydlí. Evidentně jsou některé velké věci v malém prostoru zapovězené. Nám nezbylo nic jiného, než se uchýlit do auta a přečkat tam s drkotajícími zuby a zablokovanou krční páteří do rána. S kruhy pod očima jsme se vrátili z našeho výletu. Takže ti, kteří tvrdí, že městští lidé nejsou schopni přežít noc v přírodě, mají pravděpodobně pravdu...