Moje o šest a půl roku mladší sestra byla čertík snad od narození. Velice všímavá, vnímavá, prostě nic jí neuniklo,  ovšem v době, kdy se stala ve svých dvou letech pohřešovanou, že naši rodiče volali i na policii, byla pouze všetečné dítko.
   
Stalo se tak uprostřed pracovního týdne, kdy opravdu ještě kromě lékařů, policistů, řidičů atd. byl pracovní týden od pondělí do pátku. Maminka nás přišla vzbudit, abychom se nasnídaly a včas převlékly a přichystaly na odchod - já do školy, sestra do jesliček. A ejhle! Moje sestřička v posteli nebyla. Hledali jsme ji všichni a všude. Prostě pod postelí, v peřiňáku,  jelikož měla svá oblíbená místa, kam se ukrýt. Nikde nebyla. Tatínek, maminka i já jsme chodili po bytě, volali jsme ji, hledali, ale sestra nikde. Nepamatuji se až tak přesně, zda došlo k volání i na policii a posléze zrušení pátrání, ale myslím, že maminka opravdu policii tenkrát volala. Nakonec jsme ji našli. V kuchyni spala pod stolem...! Všichni jsme kolem ní chodili. Spánek měla však natolik tvrdý, že ji naše zoufalé volání a zoufání prostě nevzbudilo... V kuchyni jsme měli takový žlutý vzorovaný koberec - kovral..., ona měla žluté pyžámko a spala na žlutém polštářku od Ježíška, blonďaté vlásky. Natolik splynula s prostředím, byla jak malý chameleon, vidět vůbec nebyla. Určitě tomu trochu pomohly i židle, které u byly u stolu.

Těžko si však představit situaci. Jdete večer spát, máte dvě děti a ráno jen jedno! Moje sestra si vše dodnes pamatuje, možná díky soustavnému vyprávění a připomínání. Jednoduše se nechala slyšet, že se jí chtělo brzy ráno na malou, jelikož se jí ale už nechtělo spát, zalezla si v kuchyni pod stůl, jako do bunkru a hrála si, až tam znovu usnula.