Pomóc, zloději!

Letošní léto bylo obzvlášť teplé a přálo lesním plodům. Já jako milovnice borůvek i jejich sbírání jsem se na sběr těchto modro černých plodů léta vydala hned několikrát. Vyzbrojena kyblíkem a hrnkem jsem se vydávala s přáteli a mým psem Benem do beskydských lesů a obtěžkána sladkým nákladem jsem se vracela domů až večer. Koláče, plněné knedlíky, ale i borůvky se zakysanou smetanou či šlehačkou doplňovaly každodenní jídelníček a já měla radost, že dělám něco pro zdraví své i svých blízkých.

Tak tomu bylo i na výletě s Tomášem. Kamarád Tomáš mě doprovodil na výlet, který jsme spojili s desetikilometrovým výšlapem. Unavení teplem i námahou jsme konečně nasbírali šestilitrový kyblík a šli jsme se občerstvit do nedaleké horské chaty, kterou jsme míjeli při sestupu dolů. Na nádraží jsme to měli už jen asi dva kilometry, a tak jsme se rozhodli zajít si na něco k jídlu a hlavně k pití. Oba jsme potřebovali také na toaletu.

Bena jsem uvázala před chatou.

„Nemám tu nechat borůvky, ať je Ben hlídá?“ zeptala jsem se kamaráda.

„Ty myslíš, že by je uhlídal?“ zeptal se Tomáš. Ben je hodný malý pejsek, ale když má hlídat, umí být i ostrý. Tomáš tomu ale moc nevěřil.

„Nesbíral jsem celý den ty malé potvory, aby mi je nakonec někdo odnesl. Vezmeme je s sebou,“ řekl kamarád. A tak jsme oba zmizeli na toaletu. Já vzala borůvky alespoň do první místnosti s umyvadly. Na samotnou toaletu jsem ovšem borůvky nebrala z hygienických důvodů. Nechala jsem kyblík stát pod jedním z umyvadel. Když jsem opustila kabinku a šla si umýt ruce, přiblížila jsem se ke kyblíku a nemohla věřit vlastním očím. Kyblík byl prázdný, ani jedna kulička v něm nezbyla. Popadla jsem ho a vyběhla na chodbu, kde jsem nikoho mimo Tomáše nezastihla.

„Neviděl jsi nikoho?“ zeptala jsem se kamaráda.

Ten místo odpovědi upřel oči na kyblík. „Kde jsou borůvky?“ Z kyblíku vytáhl malý lístek, který ležel na samém dně kyblíku. Na lístku bylo napsáno: „DĚKUJEME!“

Tak to nás skutečně rozezlilo! Málo, co nám nějaký zloděj ukradl celých šest litrů borůvek, dovolil si ještě zanechat po sobě vzkaz. A ještě nám vzal jen borůvky a špinavý kyblík nechal. Musel to být někdo místní, nebo někdo, kdo se vydal také na borůvky s nádobou a nic nenasbíral. Nebo přímo majitelé chaty?

Museli jsme se ale se ztrátou smířit.

„Ani na tu kávu nemám chuť,“ pronesl kamarád, když jsme váhali, zda si máme sednout do restaurace.

„Máš pravdu, já taky ne. Měli jsme nechat hlídat Bena,“ řekla jsem. Při představě, že nás možná okradli samotní majitelé, jsem raději trpěla žízní.

Odvázali jsme pejska, a šli smutně na nádraží. Cestou jsem nasbírala ještě pár kuliček, ale na tento výlet jsem se snažila radši brzy zapomenout.

A tak jsme se za týden vydali na borůvky znovu. Tentokrát jsme ale poklad neopustili ani na chvilku a na toaletu jsme šli raději postupně, každý zvlášť. Protože i po horách a lesích chodí drobní zlodějíčci.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10