Před pár dny si mi jedna kamarádka stěžovala, že s
dítětem porušuje téměř všechny zásady, které kdy měla. Říkala, že vždycky
odsuzovala televizi jako zábavný prostředek pro děti, když se jich rodiče
potřebují na nějaký čas "zbavit". Má dcerku sotva dvouletou a prý již
televizi taky využívá - s tím malým raráškem by totiž nic neuvařila.
Taky sleduji, že spousta mých ideálních teorií vzala s
dítětem za své, spousta věcí v našem životě je jinak, než jsme si kdy malovali.
O tom ale třeba jindy.
Na tu kamarádku jsem si vzpomněla před pár dny. Vrátili
jsme se s pětiměsíčním synem z celodopolední procházky, oba zpocení, že by
se trička
dala ždímat - z kočárku totiž není vidět na auta, co kolem jezdí, a
tak horko nehorko, v půli cesty se syn stěhoval z korbičky do šátku.
Večer mě čekal koncert, manžel na čtyřiadvacítce... Jak
to udělat, abych se mohla připravit a syn při tom neplakal v postýlce steskem?
Posadit ho k televizi by nešlo (jednak ještě nesedí a jednak by mu stejně bylo
smutno, má rád, když jsme spolu). Řešení se našlo záhy, když jsem si vzpomněla,
že jsem ráno nedala pračku. Společně jsme tedy nacpali buben, vše připravili,
malého jsem umístila do autosedačky před pračku a zalezla do sprcháče se slovy
- teď se ti na chvilku schovám, nevadí? Syn mě ale nevnímal, byl zcela zaujat
pracím programem a střídáním odstínů modré "na obrazovce". Ještě, že
máme automatku s bočním plněním!
Navíc bych řekla, že takový program nepodporuje sobectví,
nekazí oči ani charakter, nabízí ovšem nečekané zvraty (ve změnách postavení
barev - co otočka, to změna pozice - kam se hrabe krasohled!) a podporuje
představivost (tenhle kousek by mohly být moje dupačky! Nebo to bylo mámino
triko?)
Takže ať žije automatická pračka v pozici domácího kina!
permonik - čtenářka
ChytráŽena.cz
Tento článek také můžete
Hodnocení