Je noc. Přesněji jedna hodina a čtyřicet pět minut, kdy jsem se prostě neudržela a začala psát tento krátký příběh. Letní, červencová noc, kdy teploměr téměř nezaznamenal žádné velké teplotní rozdíly mezi polednem a nocí..., prostě léto. Před pár minutami jsem se totiž hrozně zasmála.
Sedím si tu v klidu u počítače, jsem tu na CHŽ takřka sama, vložím nějakou tu fotku. Odhodlaná, že si ještě jednu cigaretku zapálím a půjdu si lehnout, najednou slyším nějaké hlasy, které jednoznačně pocházely z ulice. No, co a jak jinak -, venku teploučko, okno dokořán. Vzhledem k tomu, že bydlíme v malém sídlišti, kde jakýkoliv lumpík sebere vše, co není zakopané nebo přibité, bývám ve střehu. Není to tak dávno, když nám navštívili auto, jenže díky imobilizéru prostě neodjeli... , naštěstí!
Nyní se vrátím zpátky k tématu. Zvenčí byl slyšet hlas, který mne zvedl ze židle, jak se říká. Vidím mladíka, který měl slušně nakoupeno a mluvil sám se sebou. Rozhazoval rukama i nohama. Jeho výstup byl prostě v mých očích a v danou chvíli na opravdu dobré divadlo. Jenže mladík asi nezvládl alkoholové opojení tak, jak by sám chtěl a sedl si na obrubník chodníku. Přesto mumlal dál, a to věty typu takové té zoufalé lásky a rozchodu.
Jak tam tak na "bobku" seděl, mumlal, že je mu malá ta mikina, co má na sobě, stále mluvil k nikomu..., tak jsem se neudržela. Vzala jsem foťák. Blesk a co..., nic! Vyfotila jsem ho bohužel už ne sedícího, ale asi kvalitně, protože se najednou ozvalo: "Ty vole, co to bylo?"...
Já se za oknem smála jak blázen, co dokázal udělat blesk od fotoaparátu. Viděla jsem mladíka, jak se rozhlíží po oknech a smíchy jsem prostě nemohla.
NAKONEC ASI LÁSKA ZVÍTĚZILA, JELIKOŽ PRO NĚJ DOŠLA SLEČNA..., KDYBY TAK ...
Legrace byla i to, že se ta slečna po oknech dívala také, no, vidět nikoho nemohla, byla jsem ve vedlejší místnosti..., samozřejmě po tmě.
Autor:Vikitorie