Přežívání?

Nežiji ve vzduchoprázdnu, sleduji lidi a dění kolem sebe.

Často přemýšlím, zda ti, kteří nám vládnou a rozhodují o zákonech, vůbec vědí, jak žijí lidé, kteří přijdou o práci, mají malé děti, hypotéky na byty, či jak to zvládají důchodci s velmi nízkou penzí.
Znám velkou spoustu lidí, kteří jsou odsouzeni k živoření.

Mám kamarádku, která je velmi těžce invalidní, narodila se s těžkou srdeční vadou. Přesto po škole pracovala v družstvu invalidů, kde byly výdělky velmi žalostné, navíc musela sedět na dílně s těžce mentálně postiženými a ne každý, zvláště mladý člověk, to zvládne. Když se psychicky zhroutila, dostala plný invalidní důchod, doplatila na to, že  pracovala, z té nízké mzdy jí byl vyměřen důchod. Po čase si našla práci jako pomocná dělnice na částečný úvazek. Soukromník zbankrotoval, ona proto již řadu let žije z plného důchodu, který nedosahuje ani 6 tisíc korun. Dobře žije s rodiči, ale jakou má perspektivu, když ví, že ji nikdo nezaměstná? Z čeho bude žít? Bude jí důchod vůbec stačit na zaplacení bydlení?

Další moje příbuzná dostala od svého zaměstnavatele jako dárek k padesátým narozeninám výpověď pro nadbytečnost. Přitom je místo obsazené mladou perspektivní dámou!

Přes úřad práce si udělala rekvalifikační kurz a absolvovala beznadějnou cestu rozesílání životopisů, osobních pochůzek, telefonátů... Vždy přijali mladší.

 Pak měla smůlu téměř neskutečnou: Když vystupovala z trolejbusu, projíždějícímu autu uletělo kolo a zničilo jí koleno. Přes operaci a veškerou léčbu se jeho stav prostě horší a horší. Plný invalidní důchod nedostala a dnes si žádá o předčasný starobní důchod. Opět to bude pouze o přežití.

Můj dobrý přítel, absolvent dvou vysokých škol, se taky dočkal dárku od zaměstnavatele, pět dní před 55. narozeninami bylo jeho místo zrušeno. Celý rok marně chodí po konkurzech a dostává odpovědi: nebyl jste vybrán. Taky je mu jasné, že díky svému věku o nic slušného nezavadí, přitom by si měl vydělávat na důchod. Nyní vlastně žije ze svých životních úspor, protože díky nějakému právnímu zádrhelu nebyl zařazen ani do evidence úřadu práce. Musí si proto navíc platit i zdravotní a sociální pojištění. Není na rozdíl od mnohých bezradný a žaluje stát. Práci mu to ale stejně nedá.

Ženy po čtyřicítce se dřou většinou jako uklízečky, sedřeli by z nich kůži, zvláště v nemocnicích. Nikdo se nedokáže vžít do cítění mnohých, které nemohou psychicky zvládnout pracovat mezi trpícími a umírajícími lidmi. Plat uklízeček, alespoň v našem kraji, je asi 7 - 8 tisíc čistého, i když pracují často o víkendech, přehazují je z oddělení na oddělení... Mnohé musí do práce dojíždět, mají špatné spojení, projedou třeba 1 500 - 2 000 korun. Stráví tak vlastně celý den mimo domov - z čeho si tedy mají šetřit na důchod?

Zdravotní personál se nepředře, tím mám na mysli zejména mnohé sestry, které tak akorát posedávají a naříkají nad nízkými platy. Neříkám, že všechny. Jsou i obětavé, které nedělají svou práci jen pro peníze. Ovšem nejvíce to odskáčí sanitářky, které často svou práci nezvládají a často rezignují. Sestřičky jsou přece placeny za odbornou práci a přece nikoho nezajímá, že se snaží především sanitářky a uklizečky, těm nikdo, kromě pacientů, ani nepoděkuje, natož by je trochu lépe finančně ohodnotil.

Zamyslel se vůbec někdy někdo nad tím, že statistiky jsou krásná věc, ale skutečný život je úplně o něčem jiném?

Sytý hladovému nevěří, podobně jako zdravý nepochopí nemocného, a lidská solidárnost se vytrácí. Sobectví vítězí.
Kdo má ostré lokty a je nezdravě sebevědomý, ten má dnes zelenou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10