Příběh ze šatny

Před mnoha lety chodívala mládež většinou o sobotách na taneční zábavy, často i do okolních vesnic a pochopitelně pěšky. Většinou se domluvila skupinka kamarádů a šlo se hromadně, po cestě tam i zpět se užilo spousty legrace a ani zima a mráz nebýval překážkou, mládí se zahřeje i na ledě.

Podotýkám, že tento příběh se stal moji mladší a krásnější sestře. Při jedné takové tancovačce se připojila ke skupince sestřina spolužačka, obě byly v té době vzhledově podobné, myslím tím výškou a černými vlasy jako úhel, často si je lidé pletli, zvláště když se jmenovaly Ivana a Irena. Ona Irenka nemívala naší Ivanku ráda ani ve škole, možná na ní trochu žárlila, těžko vystopovat její averzi a tu její společnost sestra nijak nevyhledávala a tehdy byla docela překvapená, že se k nim vůbec přidala, asi o její společnost nikdo nestál a neměla s kým jít a osamělý noční návrat není nic příjemného.

Taneční zábava probíhala normálně, všichni se dobře bavili, ale co čert nechtěl, Irenka si dělala zálusk na mládence, který ovšem celý večer protancoval se sestrou, což bylo kámen úrazu.

Všichni byli domluveni, že se odchází hromadně po posledním tanečním kousku, Irenka měla u sebe všechny šatní lístky a měla vyzvednout bundy a kabáty ze šatny.

Sestra si vychutnala poslední taneček, mladík ji nijak nezajímal, takže okamžitě po skončení se s ním rozloučila a začala se ohlížet po svých kamarádech, se kterými přišla a tedy také měla odejít… Následoval šok, protože nikoho neviděla a pár známých ji řeklo, že všichni odešli, když byla na parketu.

Rozmrzele přemýšlela, jak se sama v noci dostane domů, cesta mezi vesnicemi vede lesem tedy žádné osvětlení a nikdo jiný z naší vísky tam nebyl. Jenže to nebyl hlavní problém, Irena totiž odešla a nejen, že nic neřekla, ale nedala sestře ani lístek od šatny.

Vydala se Iva k šatně, pokoušela se vyjednávat se šatnářem, vysvětlovala marně, který kabát a kozačky jsou její, byl neústupný a řekl, že to by mohl říct každý. Žádné pomoci se nedočkala a tak se v zoufalství, venku mrzlo jen to praštělo, pustila v lodičkách a, sukýnce a tenkém svetýrku ty čtyři kilometry pěšky a sama, celou cestu probrečela nad zradou kamarádů a ze strachu nepřijala ani nabídku tří aut, které postupně zastavily a nabízely svezení.

Když se již dlouho nevracela, to nebývalo u ní zvykem, vzbudila jsem se a našla sedět v kuchyni maminku, která taky nemohla spát a začaly jsme mít obavy, co se mohlo přihodit. Čas nám utíkal velmi pomalu. Ostatně znáte to, když nepotřebujete, tak pádí jako splašený kůň a pokud čekáte byť jen minutu, vleče se jako želva.

Konečně jsme se dočkaly, Ivanka přišla zmrzlá a uplakaná a současně naštvaná na celý svět, ještě štěstí, že horký čaj, teplá koupel a peřina napravily napáchané škody a sestra své dobrodružství neodstonala.

Ráno vzal tatínek auto a jeli do vedlejší vesnice, kde pořadatelé uklízeli kulturní dům po zábavě. V šatně pochopitelně byly pouze sestřiny věci. Velmi se divili, že nepřišla za nimi a nechala se odbýt mužem, který měl na starosti šatnu, říkali sice, že se mu kdysi stalo, že omylem zaměnil oblečení a musel to pak zaplatit, proto ta jeho přehnaná opatrnost, ale kdyby oni zasáhli, tak by se tohle určitě nepřihodilo.

Jenže pozdě bycha honit, zvláště po činu a ono se dobře radí osmnáctileté holce, co měla dělat, když již se stalo.

Jedno ponaučení si sestra odnesla, že ne všichni kamarádi jsou takoví za jaké se vydávají.

Jeden neblahý následek to mělo, sestra se přestala se všemi stýkat, již nikdy nešla tancovat a dalších pět let seděla doma, nepomohlo ani, že ji chodili místní mládenci volat, aby s nimi šla.

Naštěstí se ze sestry nestala zapšklá stará panna, po letech se potkala se švagrem naší sestřenice, ten měl úplně jiné koníčky, tanec mezi ně rozhodně nepatřil, zajiskřilo mezi nimi, po roce byla svatba a žijí spolu šťastně již dvacet šest let a dnes se pouze smějí, že se tak asi mělo stát, protože by se možná ani nepoznali.

Po letech se obě bývalé spolužačky setkaly na srazu spolužáků po letech, ale ani tam si neměly nějak co říct, Irenka se nezměnila, předváděla se a snažila se afektovaně vzbudit dojem, jaký úspěšný život vede a takový styl je mojí sestře úplně cizí, nepotřebuje si nic dokazovat.

Všechno zlé je k něčemu dobré a co člověka nezabije, tak ho posílí.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete