V naší škole učil kantor, který se na svou práci vůbec nehodil. Vyučoval matematiku a fyziku, byl strašný nervák, hulákal na kluky i děvčata bez rozdílu, často mu ujely nervy natolik, že dokázal děti ponižovat a kolikrát i surově zbít, což by mu dnes neprošlo a měl by velké problémy. Jenže tehdy si děcka ani netroufla doma stěžovat, kolikrát by ještě dostala přidáno. A ti rodiče, kterým to třeba i vadilo, se neodvážili nijak zasáhnout, protože to byl velký soudruh a ten měl vždy pravdu.

Nikdo ze žáků ho neměl rád a všichni se ho báli. Vedl nepovinný kroužek přírodovědeckých praktik, chodili tam všichni, aby se jim ve vyučování nemstil. Prý to byl docela zajímavý kroužek, dokonce chodívali i večer pozorovat hvězdy. Tam se údajně choval normálně, dalo se s ním mluvit, uměl zajímavě vyprávět.

Celé roky jsem se třásla, kdy nás bude učit. Naštěstí na matiku nás měl třídní, senzační člověk, ovšem fyziku učil pouze onen „ras“, jak se mu přezdívalo.

Nastal skutečně čas, kdy nás začal učit, naštěstí jsem chodila do třídy „prominentů“, tedy dětí učitelů, doktora, dokonce ředitele školy, takže si nedovolil nikoho fyzicky napadnout, ale křičet a ponižovat, to si neodpustil ani u nás.

Nepadla jsem mu do oka, jednak jsem handicapovaná a kdo mě nezná, podle vzhledu soudí, že jsem mentálně retardovaná. Ke všemu jsem skoro neslyšící a tak jsem se mu neschovala, protože jsem musela sedět v první lavici. Dodnes jsem vděčná své celoživotní kamarádce, že se mnou seděla. Byla jsem zdrojem jeho posměšků, protože právě díky své hluchotě jsem při jeho nečekaném zařvání či bouchnutí do stolu sebou vždy neovladatelně trhla.

Měla jsem ho plné zuby a jediná jsem do jeho kroužku nechodila, říkala jsem si, ať si trhne nohou, mám ho dost, a nechci se s ním stýkat ještě nepovinně. Spolužáci sice varovali, že se mi bude mstít, jenže bylo mi to jedno, neměl jak. Měla jsem u něj skoro samé jedničky, pár dvojek a chodila jsem pouze na ty hodiny, kdy nám sdělil, že se bude dělat laboratorní práce.

Jedinou výhodou bylo mé sezení v první lavici. Jeho stůl byl umístěn na stupínku, takže se naklonil a viděl, co píši. Největší legrace byla při písemkách, kdy se díval do mého sešitu a říkal: „Jamíková, ty to zase mastíš!“ Tak jsem příklad přeškrtla a za mnou celá řada, protože jsem schválně seděla tak, aby sousedka i ten za mnou mohli opisovat. Nebyla jsem žádný krkoun, protože všichni věděli, že neslyším, posílali mi lístečky, co říkal, takže jsem se nějak revanšovat musela. Měla jsem fakt skvělé kamarády ve škole.

Jednou jsme dělali nějaký pokus, tedy pan učitel ho prováděl a pracoval s kyselinou sírovou. Ani nevím, jak se to stalo, ale láhev mu vyklouzla z rukou a padala na mne.

Byl to pouhý zlomek vteřiny, který se zdál, že trvá nekonečně. Reagoval bleskurychle, flašku stačil zachytit. Pár vteřin bylo ticho jako v hrobě, byl bledý jako stěna. Po chvíli se vzpamatoval a vše se snažit obrátit v žert: „Proboha, Janíková, já bych si tě musel vzít.“

Nějak mezi námi zavládl stav neútočení, ale nesnášela jsem ho stále, na to posmívání se nedá zapomenout.

Ke konci školní docházky dělal pořádek v kabinetě a ptal se, kdo mu po vyučování pomůže. Panovalo ticho, že by slyšel upadnout špendlík. Nepřihlásil se nikdo.

Tehdy jsem řekla, že mu pomohu. Představoval si, že se přihlásí kluci, budou tahat exponáty a on bude sepisovat inventář. Nakonec se nadřel jako kůň. Všechno si musel vynosit sám a já pouze zapisovala. Dokonce mi poděkoval za pomoc a asi si mě začal vážit, jenže moje sympatie si nezískal.

Blížil se konec roku, kdy vzal notes, jak nám vycházejí známky. Celé třídě to vycházelo mezi, tak dal celou třídu nastoupit do řady, jen já seděla v lavici. Zeptal se: „Máš tu dvě dvojky, chceš jedničku?“ „Ne, stačí mi dvojka, vyznamenání mi to nepokazí a na školu jsem se stejně nedostala, tak je mi to k ničemu.“

Pak masíroval celou třídu otázkami, jen já si pohodlně podpírala bradu. Třídou procházel náš třídní, měli společný kabinet a s úžasem hleděl na mne, co se to děje, jen jsem pokrčila rameny.

Upřímně se přiznám, že jsem byla ráda, že devítiletka skončila. Na závěrečném večírku byl tento učitel jediný, kdo se mnou tancoval - ze soucitu, abych tam sama neseděla. Přitom nás bylo deset holek a 28 kluků.

Čas obrousil hrany a když se dnes potkáme, máme si co povídat a hlásí se ke mně zdaleka.

Letos jsme uspořádali večírek po třiceti pěti letech. Jedním z mála pozvaných učitelů přišel právě „ras“ a my zjistili, že je to velmi příjemný společník.

Po jeho odchodu nám třídní říkal, že on byl ve svém povolání velmi nešťastný, určitě by byl vynikající fyzik nebo matematik, ale rodiče, sami učitelé, ho donutili vystudovat pedagogiku. Zápasil s ní celý život, neuměl jednat s dětmi.

Když odešel i třídní, vzpomínali jsme a došli k závěru, že vlastně v životě nikoho nenechal propadnout, on i z těch beznadějných případů alespoň čtverku prostě vymlátil.

Jen bych ráda věděla, zda se doma ke svým dětem choval podobně, ale zřejmě ne, protože obě děti zůstaly bydlet doma. Pravděpodobně je milujícím dědečkem.

Měli jsme vynikající pedagogy, ale tento nám školu patřičně osladil. Nikdy nenuťte své děti, aby se vyučily či studovaly obor, ke kterému mají odpor. Zkazí to život nejen jim.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10