Pro Martu

Mám ráda dobré konce. Když čtu článek, nebo příběh, vždycky v něj doufám. Čím jsem starší, uvědomuji si, že těch dobrých konců je moc málo. Kolikrát v životě si člověk uvědomí pocit absolutního štěstí nevím, ale myslím, že i chvilky, kdy jsme spokojeni sami se sebou, se svým životem, svou prací jsou docela vzácné, bohužel si to uvědomíme až ve chvíli, kdy o ně přicházíte. Je to už několik let, co jsem pracovala v jednom potravinářském podniku.

Bylo nás v provozovně kolem dvaceti. Dvacet žen, dvacet osudů. Když chcete s lidmi vyjít, musíte je i respektovat a naše dílna byla docela dobrým kolektivem. Je pravda, ke třenicím docházelo, ale byly to jen takové chvilkové, většinou úsměvné příhody typu - kdo komu snědl hořčici, rozbil hrnek na čaj, pomluvil manžela.

Dny si byly podobné jako vejce vejci do té doby, než přivedla naše mistrová na dílnu novou pracovnici. Jmenovala se Marta. Náš první dojem z dvacetileté, strhané holky byl divný. Nevěděly jsme, co si o ní vlastně myslet. Působila na nás roztrpčeně, nešťastně a ukřivděně. Práce ji nebavila, častěji než na dopravník zírala z okna. To byl začátek jejího konce. Pokud budete dnes ochotni pro ostatní něco udělat, pomohou zítra i oni vám. Tahle holka tak neuvažovala.

První den jsme se ji snažily povzbudit, druhý den přetrpět a třetí den, kdy se navíc jedné z nás ze skříňky ztratily peníze, byly jsme rády, že dostala výpověď. Bylo to opravdu krátké setkání s osobou, o níž jsem si myslela, že ji už v životě neuvidím. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ji potkala ještě v ten den na diskotéce.

A nebyla sama. Ve společnosti opilého mladíka z rodu „Hulvátů" seděla na židli v rohu, s nikým se nebavila, nebo spíš bavit nesměla. Celý večer hleděla někam do prázdna a nám začalo být jasné, že to tahle holka asi nemá jednoduché. Kolem desáté hodiny se ve dveřích sálu objevila starší paní. Jsem přesvědčená, že maminka.

Řekla pár vět, hladila ji, potom rychle odešla. Když se vrátil přítel, byl vzteky bez sebe. Chvíli dupal, potom řval a nakonec ji zbil. Marta se ani nebránila. Jen tiše plakala, než pár kluků přispěchalo na pomoc. Na konec téhle diskotéky nikdy nezapomenu. Přestali hrát, my jsme tam seděli a bylo by snad slyšet spadnout i ten pověstný špendlík. Martu jsem od té doby už opravdu nikdy neviděla, odešla se svým klukem někam do tmavé noci.  Přesto na ni občas vzpomenu a doufám, že našla sílu svoje problémy řešit. Moc bych jí to přála. Bylo to krátké setkání s člověkem, kterého jsem vlastně ani neznala, ale odnesla jsem si představu, jak velké je trápení, když to doma „bolí".