Proč všichni tak riskují?

V dnešní době na nás čeká mnoho nástrah, dá se říci, že na každém rohu se může něco stát. Když pominu velké množství nejrůznějších nemocí, pak jsou to dopravní nehody, nejrůznější úrazy a podobně. Člověk se pak ptá, zda tomu šlo zabránit, těžko říci, ale když vidím jak moc lidé riskují, pak se nedivím, že se stávají takové věci.

Jednou jsem šla s mým synem, který byl ještě v kočárku v supermarketu na nákup, najednou se přede mnou vyřítil asi tříletý klučina, rodiče byli v nedohlednu, říkám kde má maminku a on jen rozhodil ručičkami, najednou utekl pryč, rodiče s největší pravděpodobností našel, ale co kdyby se za tu chvíli třeba něco stalo, vždyť tak malé dítě potřebuje stále dohled! Ano, jistě namítnete, že nic se nemá přehánět, ale je zodpovědné, když jdou dvě maminky se sotva chodícími batolaty po chodníku, metr a půl od chodníku je celkem rušná silnice a oni se vesele baví, každá cigaretu v ruce a batolící se děti dva metry za nimi nebo před nimi, kdyby to dítě najednou vběhlo do silnice, což se může klidně stát, myslíte, že by ta maminka stihla něco udělat? Asi ne a neštěstí je na světě, nechápu jak některé ženy mohou být tak nezodpovědné. Je pravda, že je to někdy těžké děti uhlídat, člověk aby měl oči všude a jistým věcem nelze zabránit, ale myslím si, že držet na ulici dítě za ruku je to nejmenší.

Když jsem byla v pubertě a chodila jsem s nějakým klukem, který měl auto, ani by mne nenapadlo, že bychom mohli nabourat, dlouhou dobu se nic nestalo, což je s podivem, když si vzpomenu, jak ti kluci řídili a co s vypůjčeným autem od táty prováděli jen aby se předvedli, a proto, že si mysleli, že jim se nemůže nic stát. Jednou jsem s mým kamarádem jela na náledí, dostali jsme smyk a bylo to, když se naše auto pořád sunulo ke stromu a nechtělo se zastavit, v tu chvíli mi proběhl život před očima, byla to chvíle, ale mě to přišlo jako celá věčnost. Naštěstí se nic nestalo, protože kamarád jel velice pomalu, ale kdyby jel jen trochu rychleji, kdo ví, jak by to skončilo. Tenkrát jsem se celá klepala a děkovala Bohu, že to takto dopadlo. Od té doby jsem jen tak s někým do auta nevlezla. Teď, když vidím ty kluky jak jezdí, jak si myslí, že jsou neohrožení a nic se jim nemůže stát a přitom téměř každý den na silnicích zhasínají lidské životy, a to skoro ve všech případech zbytečně. Jak musí být jejich rodině, když jim oznámí, že táta, syn, manžel, přítel...se už nikdy nevrátí domů? Je to hrozné, myslím, že kdo něco takového nezažil, tak si to ani neumí představit. Bohužel mí dva kamarádi mají už jen pomníčky u silnice, byli to mladí kluci, život před sebou a takhle to dopadlo. V obouch případech šlo o nepřiměřenou rychlost a v jednom ještě o alkohol. Je to hrozné, když se něco takového stane, o to horší, když zbytečně. Mladí kluci, který takto riskují, by za pár let jistě jednali jinak, ale na to je už bohužel pozdě.

Před několika lety měl můj tatínek docela vážný úraz nohy. Měl dovolenou a plánoval opravu auta. Ten den jsem byla u našich. Byli jsme v kuchyni a najednou slyšíme, jak táta křičí a pak ránu, v tu chvíli se ve mne vše zastavilo, člověk v tu chvíli přestane myslet, běžela jsem ven k němu, máma za mnou, říkám mu co mu je, jenže táta se nezmohl na slovo, byl celý bledý a řekl jen, ať zavolám záchranku, tenkrát jsem byla v šestém měsíci těhotenství, ale v tu chvíli jsem na miminko úplně zapomněla, běžela jsem k telefonu a vytočila číslo záchranné služby, paní v telefonu byla velice milá, říkala, ať se uklidním, to bohužel nešlo. Vylíčila jsem jí, co se stalo, řekla adresu a běžela zpět k tátovi, mamka mu mezitím dala napít a jemu se zřejmě udělalo lépe, vypadal v pořádku, jen měl celou krvavou nohu, mysleli jsme, že ho to auto přejelo, a to by bylo velice špatné. Záchranáři byli skvělí, byli hrozně hodní, prostě úžasní. Táta neměl nic zlomeného a nic nenasvědčovalo vážnému úrazu, "jen " měl něco s nohu. Odpoledne jsme jeli do nemocnice, kde nám pan doktor řekl, že měl táta štěstí v neštěstí, že nemá žádné zranění až na pár odřenin a hodně zraněný kotník, z kterého si sedřel co jen šlo, a to až na kost. Pan doktor řekl, že udělali co mohli a teď bude záležet jen na tom, jak se tátovi hojí rány, bohužel věděli jsme, že špatně a pan doktor naznačil, že může dojít i k amputaci. Byli jsme z toho velice špatní, tátovi bylo teprv padesát, měl sice těžkou práci, ale dobře placenou a najednou šlo vše stranou. Sice to trvalo, táta strávil tři měsíce v nemocnici a pravděpodobně kvůli zázračnému gelu, který hojí rány rychleji a hlavně rány, které by se jinak ani nezahojily, se táta dostal domů. Prodělal dvě plastické operace, při, kterých mu alespoň z části upravily zjizvený kotník, na kterém nebyla ani kůže. Když tátu pustili domů, tak nejen on brečel radostí, mamka se o něj pečlivě starala.

Pár dní na to se mi narodil syn, do porodnice s manželem a mamkou přijel i táta, sice o berlích, ale přijel a hrozně tenkrát brečel radostí. Všechno dobře dopadlo. Sice má dodnes na kotníku velké jizvy a při změně počasí ho kotník i bolí, ale vrátil se zpět do práce a zpět do života, který žil před tou nehodou. Když jsme se táty ptaly, co vlastně dělal, řekl nám, že opravoval řízení, ničím si nezajistil auto, kdyby se náhodou rozjelo, potom to chtěl zkusit.

Sedl si do auta a nohy měl venku jenže auto se nečekaně rozjelo z garáže ven, otevřená vrata garáže zmáčkla dveře u auta a tátovi nohy, které mu visely ven, když auto vyjelo z garáže, táta z něj vyskočil a auto ještě nabouralo do dílny před garáží. Nikdy nezapomenu na to, jak tam táta bezmocně ležel a já myslela, že zešílím. Ano, byla to jeho vina, díky jeho neopatrnosti málem přišel o nohu. Stačilo jen pod auto dát kameny, aby se nerozjelo, ale člověk si prostě v určitých okamžicích neuvědomuje, jaké následky může jeho nerozvážnost, neopatrnost a unáhlenost mít. Pro tátu to sice dopadlo dobře, ale spoustu těchto chyb připravuje lidi o život. Ano, jsou situace, kterým nelze zabránit, to když třeba jdete po chodníku a spadne na vás kus omítky nebo třeba sníh ze střechy, ale myslím si, že nechat běhat malé sotva chodící dítě několik metrů před sebou u rušné vozovky je přímo hazard a taková maminka by vážně potřebovala nafackovat.

Pořád vidím takové věci a jen se divím, jak můžou lidé být tak neopatrní. Je jasné, že člověk nemůže myslet na vše a pořád mít oči jako ostříž, jsme jen lidé, ale hlavně na děti by se určitě pozor dávat mělo. Sama vím, jak je někdy těžké dítě uhlídat, ještě když máte nějakou práci, kterou musíte udělat, návrat manžela domů z práce je v nedohlednu a váš drobeček má zrovna den kdy zlobí a zlobí, pak je to opravdu náročné, ale dítě bez dozoru na ulici prostě nepatří. Když se pak něco stane, člověk má zkažený život a na lítost je už pozdě.

Lipsas – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete