Promarněný talent

Tento příběh možná odradí rodiče od toho, aby chybovali v podporování svých dětí...

Už jako malá jsem vždycky prahla ke sportu. Skákala jsem přes opěradlo gauče, užívala si lety do postele přes půlku ložnice, utíkala z dětské postýlky... Netrvalo dlouho a já i přes ty všechny pády, naraženiny a vyvrknuté kotníky, začala toužit po gymnastické kariéře. Obdivovala jsem krásné štíhlé sportovkyně na kladině, prostných apod.

Neváhala jsem, a tento nápad vznesla doma... Bylo mi řečeno, že nikam na gymnastiku chodit nebudu, že bych si mohla zlomit páteř a že mě nechtěj mít na vozíku. Nepřestávala jsem tomuto snu věřit a cvičila doma. Provazy, roštěpy, stojky... Čím víc mi to šlo, tím víc mi bylo líto, že nemůžu jít někam do oddílu.

Protože mi gymnastika stále neprocházela, zkoušela jsem i jiné sporty. Fotbal mě začal neskutečně bavit a protože feministky vybojovaly určitá práva, nechápala jsem, proč mi to naši zakázali... Spousty holek hraje fotbal.. Vymlouvali se, že ženské oddíly jsou hodně daleko... Přitom do 15 let můžou holky u nás na sídlišti hrát s klukama... Taky se mi líbili koně. Chtěla jsem jezdit. Bohužel, určitě bych z něj spadla, zlomila si záda, byla mrzák a co hůř, ještě mi to museli platit a koně jsou drahá záležitost...
To, že existují oddíly, kde si člověk může jízdy odpracovat kydáním hnoje, je už nezajímalo...

Zkoušela jsem ještě několik dalších sportů, ale vždy to bylo to samé... Ale stále jsem se vracela ke svým gymnastickým snům. Pokaždé, když jsem to doma nadhodila, dozvěděla jsem se něco jiného. Jednou jsem byla moc tlustá, jednou moc vysoká (ve svých 19 letech, kdy už nějaký pátek nerostu, měřím 162 cm – neřekla bych, že je to nějaká závratná výška). Největší vrchol byl, když mi máma vynadala, že mě na gymnastiku chtěla přihlásit v první třídě, ale já to odmítla!

Bylo mi 12 let. Na začátky už moc vysoký věk. Byly prázdniny a babička se mnou a bráchou byla na hřišti. Cvičila jsem si na hrazdě, kladině... A pak jsem se z toho rozbrečela...

Babička neváhala a začala jednat. Výsledkem bylo, že mi zjistila oddíl moderní gymnastiky kousek od jejího bydliště. Když jsem to řekla doma, máma se mi příšerně vysmála, že ať si tam jdu, když si myslím, že ty talentovky udělám. Pak dodala, že je to určitě oddíl, kam berou všechny, jen aby si nahrabali peníze... Že by vzali i tu slečnu, která je kvůli nemoci šíleně obézní (holčina od nás ze sídliště – váží opravdu tak 200 kg).

Jak to vlastně dopadlo? Talentovky jsem pochopitelně udělala. Ačkoliv jsem nikdy před tím gymnastiku nedělala, dali mě hned do pokročilého družstva. Zhruba po měsíci jsem se krásně všem holkám vyrovnala a později je v mnoha věcech předčila.

Potom ale trenérka odešla na mateřskou a náš oddíl skončil. Když jsem se později chtěla přihlásit jinam, nechala jsem tam kontakt a doteď se neozvali... Momentálně mám velké zdravotní problémy, takže návrat bohužel není možný...

I když už jsem více méně vyrovnaná s tím, že nikdy nedosáhnu olympijského zlata (a že podle trenérky bych na to i měla), doteď mě občas mrzí, že mi naši tu šanci nedali...