Začalo to, když mi bylo asi třináct let. Má maminka začala mít zdravotní problémy a od samého začátku byla přesvědčená, že má vážnou nemoc. Bojí se doktorů a tak běhání po různých vyšetřeních pro ni nebylo lehké. Nakonec se zjistilo, že má cystu na vaječníku a žlučníkové kameny. S velkým strachem absolvovala operaci vaječníku a po nějakém čase laparoskopickou operaci, kdy jí byl odstraněn žlučník i s kameny.

Vše dopadlo dobře a všichni jsme byli rádi, že je toto období za námi. Ale čtrnáct dní po operaci žlučníku, kdy byla maminka už doma, jí bylo pořád hrozně zle. Bolelo ji břicho, nemohla jíst a často měla průjem. Byla přesvědčená, že má vážnou nemoc, na kterou umřela prababička. Podstoupila kolonoskopii, kde se nic takového nepotvrdilo, ale mamince bylo pořád hrozně zle. Všichni jsme o ni měli strach a já jako dospívající jsem ji tenkrát moc potřebovala a měla jsem o ni také strach.

Po všech možných i nemožných vyšetřeních jejího praktického lékaře napadlo jen jediné a to, že její bolesti jsou od nervů. Nikdo tomu nemohl uvěřit, v naší rodině se nedělo nic vážného, co by jí způsobovalo nějaký stres, ale na druhou stranu se nepotvrdila žádná nemoc. Maminka doktorovi samozřejmě nevěřila. Když už více jak týden nejedla, její lékař se rozhodl poslat ji do nemocnice na psychiatrii s tím, že je přesvědčen, že to je od nervů a maminka má psychosomatické potíže. Nikdo tomu nevěřil a maminka pořád říkala, že není přeci blázen, že jí je opravdu zle a bolesti si nevymýšlí. Po týdnu na psychiatrii se mamince udělalo lépe, začala pomalu jíst a den ode dne na tom byla celkově lépe.

Tatínek za ní každý den jezdil a všichni jsme již věděli, že její problémy byly opravdu nervového původu.
Po měsíci mamku propustili a my všichni byli rádi, že to bylo "jen" od nervů a že nemá žádnou vážnou nemoc. Po sedmi letech mamince začalo být hrozně špatně, nemohla jíst a měla průjem. Opět absolvovala kolonoskopické vyšetření, protože byla opět přesvědčená, že má vážnou nemoc střev. Opět se nic takového nepotvrdilo a obvodní lékař ji pak poslal k psychiatrovi a ten jí pomohl. Tehdy maminka sama uznala, že to má od nervů a že sama by tomu nevěřila, že nervy dokáží toto způsobit.

Když to maminku potkalo před sedmi lety, zrovna jsem krátce bydlela u svého tenkrát ještě přítele a byla jsem z toho opravdu špatná, měla jsem o ni veliký strach a tenkrát jsem nemohla ani pořádně spát. Nyní maminka bere prášky, aby se těmto potížím vyhnula a její diagnóza zní: psychosoma. Nikdy bych nevěřila, že nervy dokáží působit tělesnou bolest. Dříve bych o člověku řekla, že je blázen. Dnes už ne. Znám spousty lidí, kteří mají psychické potíže a musejí brát léky. Do těchto lidí by to nikdy nikdo neřekl. Navenek vypadají jako všichni ostatní, ale mají nemocnou duši, tak jako má třeba někdo cukrovku nebo vysoký tlak. Dnes takové lidi chápu a vím, že za svou nemoc nemohou a potřebují pomoc a to nejen odbornou, ale také pomoc své rodiny a nejbližších.