„Každý člověk by měl každý den ochutnat alespoň něco málo
z dobrodružství Connorové.“
Daily Telegraph

„Alex Connorová je pro umění zdá se odhodlaná udělat tolik,
co učinil David Attenborough pro zvířata.“
Press Association

Ukázka z knihy:

     „Tak spusť,“ pobídla ho, sundala si kabát a podívala se mu do tváře. „Pověz mi, co tě trápí.“
     „Tak dobře,“ vypil Marshall zbytek drinku. „Ježíš, já vůbec nevím, co mám dělat.“
     Georgia znejistěla a rozhlédla se. Byla tam jen barmanka a ta se bavila s hosty.
     „Tak už řekni, co tě trápí,“ začala šeptem. „Pověz, Marshalle.“
     „Asi bych ti to neměl ani říkat.“
     „To bys naopak měl. Dobře víš, že já bych za tebou taky přišla, kdybych měla malér. Kolikrát já se o tebe mohla v minulosti opřít. Tak to ze sebe vysyp, o co jde.“
     „Myslím, že s tátou zatočili, protože něco našel.“
     „A co našel?“

Marshall se nejdřív odmlčel a potom jí pomalu a pečlivě vyprávěl celý příběh o Rembrandtových dopisech. Georgia žasla nad tím, co slyšela. Obešel ji neznámý chlad, popotáhla si tedy kabát těsněji kolem ramen a poslouchala dál. Na okamžik se Marshallovi vybavila vůně její kůže, kterou vnímal, když se milovali, a taky jak si čítávala v neděli ráno noviny a rozjařeně rekapitulovala, co se za celý týden událo. Vzpomněl si, že ji film snadno dojme až k pláči a jak bývala nepoddajná, když se opírala o zeď. Uvědomil si, jak je rád, že ji má.
     „Kde jsou ty dopisy teď?“ zeptala se Georgia, pak zavrtěla hlavou a vytřeštila oči. „Neříkej mi, že je máš u sebe.“
     „Schoval jsem je.“
     „A kam?“
     Nevěřícně se na ni podíval.
     „Dobře, tak mi to neprozrazuj,“ uklidňovala ho. „Ví o tom úkrytu ještě někdo?“

     „Myslíš, kdyby se mi jako něco stalo?“
     Zneklidněla: „Tohle neříkej.“
     „Ti zabijáci mi zavraždili tátu. Oddělali ho, ale nedostali, co hledali. Nepřestanou tu korespondenci hledat. Půjdou po všech, kteří o ní vědí.“
     „Tak jsi mi o ní taky řekl, no díky,“ šťouchla si do něj.
     „Proto tajím, kde ty listy přesně jsou.“
     Georgia se roztřásla a přisedla si blíž ke krbu, aby si ohřála ruce. Barmanka zmlkla a apaticky otírala zbytek baru, polena na krbovém roštu se sesunula. Interiér hospody s místními štamgasty se odrážel na dekorativních měděných pánvích a kotlících, v jejichž pozlacených discích se tu a tam matně mihlo světlo z krbového ohně.
     Georgii to vyprávění znepokojilo. Uvědomila si, že se jí během několika minut převrátil život naruby. A pranic se jí to nelíbilo.
     „Tak zajdi na policii, Marshalle,“ rozhodla se nakonec, „a pověz jim o těch dopisech.“
     „No to ani náhodou.“
     „Proč ne?“

     „Protože kdybych s nimi vyrukoval a policie mi pohádku o listech nakrásně uvěřila, dostaly by se na veřejnost a všichni by se o nich dozvěděli. To by ty gangstery, co je hledají, popudilo až k nepříčetnosti.“
     „Záleží na tom, co je to za lidi,“ odporovala mírně podrážděně.
     „To já našel tátovu mrtvolu. Dobře vím, čeho jsou schopní.“
     Sklopila oči a přemýšlela nad tím, co jí Marshall všechno pověděl:
     „Nepředpokládám, že by tu byla nějaká souvislost s vraždou Stefana van der Heldeho? Nebo se mýlím?“
     „To ne.“
     „Tak kdo ještě ví o dopisech?“
     „Otcův dlouholetý poradce, Samuel Hemmings. Možná také tátovi zaměstnanci, Teddy Jack a Nicolai Kapinski. A možná ještě někdo, Owenova milenka.“

     Georgia se zarazila se sklenkou zdviženou k ústům: „Nikdy ses nezmínil, že by měl Owen přítelkyni.“
     „Sám jsem o ní nevěděl. Obrátila se na mě až teď. Řekla mi, že byli s tátou milenci osmnáct let.“
     Georgia položila sklenku na stůl a napsala prstem na orosené sklo písmeno G: „To jsem netušila, že Owen byl takový tajnůstkář.“
     „Já taky ne, protože o Charlotte Gordayové ani o Rembrandtových dopisech jsem neměl potuchy.“

Více informací nejen o této knize Rembrandtovo tajemství se dozvíte také na stránkách nakladatelství JOTA.