Beátka je jméno pro silné holčičky

„Mami, kde se berou děti?“ Tuhle otázku chtě nechtě dostane alespoň jednou za život každý z nás. A já na ni znám odpověď. Je to sice teprve pár měsíců, co jsem se objevila (jak to správně říct) – vlastně z ničeho.  Nevím, kdo jsem, ani kdo jsou ti lidé, jejichž hlasy občas tlumeně slýchávám, ale určitě na to brzy přijdu.

Zařídili mi to tu docela skromně, to vám tedy povím. Je tu přítmí, nikde žádná lampička, kterou bych si posvítila. Ale ono vlastně ani není na co koukat.  Kolem  mě je jen zakalená voda (i rybičky v akváriu jsou na tom líp, jim se voda alespoň  pravidelně mění), ale postupně si snad zvyknu. Nejdřív  jsem byla docela maličkatá. Takové nic, malý uzlíček, který postupně sílil a rostl. Během každého dne jsem  na sobě pozorovala spoustu změn a pokroků. Představte si, že na konci obou ručiček mi vyrostlo 5 malých prstíků. Ráda bych si v nich podržela třeba hrneček s teplým mlíčkem, ale na kuchyňku tu při zařizování  taky jaksi zapomněli. Tak si alespoň budu cumlat paleček. A ten druhý taky!
Postupně, jak dny ubíhají, stávám  se víc a víc podobná člověku. Tělíčko mi sílí, na hlavičce mi vyrazilo pár vlásků („no, maminko, na žádné pletení copánků to zatím nebude“), ale i tak se můžu pochlubit alespoň nějakým vlasovým porostem.  

Často, když odpočívám, se čísi ruka dotýká zvenčí mého domečku  jemnými, krouživými pohyby a konejšivým hlasem něco povídá. Pochopila jsem, že maminka asi mluví ke mně. To, že ta osůbka, která je mi celý den na blízku, která mě s sebou všude bere a stále mi všechno vysvětluje a popisuje, je moje maminka, jsem zaslechla jednou ráno, když ke mně mluvila. Asi s tím pánem, co má hrubší, ale příjemný hlas, pro mě vybírali jméno.  Nu, řeknu vám,  nebýt to moji drazí rodičové, budu si myslet své. Mahulena, Roxana či Xénie ? Ještě jsem se ani nenarodila a už mě tak trápí…  Ale věřím v jejich zdravý rozum…

Moje máma asi bude pořádný jedlík. Snaží se to sice svést na mě a s tím spojenou vyšší spotřebou energie, ale já jí vidím až do žaludku. Těhotenství je období, kdy mají všechny maminky zakázané držet jakékoliv diety a proto si to užívají. Je to doba, kdy si můžou dát tabulku oříškové  čokolády, zajíst to dvěma kopečky vanilkové zmrzliny  a místo toho, aby si obuly běžecké tretry a s utrápeným výrazem vyběhly  do ulic shazovat nabraná kila, tak se raděj zaboří do oblíbeného křesla a poručí si ještě něco dobrého navíc. Zvykla jsem si na ty pochutiny a doufám, že až se narodím, bude mi máma dávat to samé, na co si mě naučila.

Připadá mi, že dotyčný, který měl na starosti výstavbu mého obydlí, jaksi nepočítal s tím, že porostu. Čím jsem větší, tím méně místa tu mám. Myslela jsem, že úměrně se mnou poroste i můj domeček. Ale asi není nafukovací. Cítím se stísněně, nepohodlně, pořádně se nedokážu otočit a když mě něco úporně svědí, ani se nedokážu poškrabat, jak je to tu malé. Sice se říká, že je lepší vyhořet, než se přestěhovat, ale já bych něco většího uvítala. A když se k tomu nikdo nemá, budu se muset postarat o všechno sama. Sbalit si nemám co, ale bezpočtukrát jsem slyšela, jak tatínek mamince spílal, jestli snad čekáme trojčata, že tolik oblečení jedno dítě nemůže unosit, takže o ošacení strach mít nemusím.

Místo na spaní se snad taky najde, opět mi utkvěl v hlavě útržek rozhovoru: „a já snad budu spát na kanapi, když jsi tu nachystala malé místo v naší manželské posteli!“, takže  o mě bude postaráno.
Je tu nějaká zátka, vytáhnu ji a vypustím si ten svůj bazének. Cítím, že ta cesta ven nebude jednoduchá, ale máma mě krmila samými dobrotami,  takže mám sílu za dva. Zaslechla jsem, že mi budou říkat Beátka. A Beátka je jméno pro silné holčičky. Tak hurá ven, na svět…