Den jak vyšitý

Jako každý rok jsme s maminkou vyrazily do Borovan na Borůvkobraní s úmyslem pokochat se jarmarkem, ochutnat dobroty z borůvek a nakonec zakoupit litr modrých plodů na koláč. Cestou jsme u lesíka udělaly zdravotní zastávku, přičemž jsme zjistily, že borůvky jsou v lese letos snad všude a byl by hřích kupovat plody, které trhal bůhví kdo.

I usoudily jsme, že při takové úrodě zvládneme natrhat borůvky i my a po návratu domů jsme si na další den naplánovaly cestu do lesa. V posledních letech nám to na sběr lesních plodů nějak nevycházelo, ale před lety jezdila naše rodina na Třeboňsko, kde mívali naši muži revír, tak jsme se rozhodly zajet si tam.

Pamatovala jsem si mlhavě cestu a také to, že od místa, kde zanecháme auto, to bude ještě pěkný kousek. S ohledem na maminčin věk jsem dala do ruksaku polštářek na sezení, svačinu, pití a taky igelitový pytel pod ten polštářek, aby se nesedělo v mokru.

Pak už jen hrnky a kyblíky na borůvky, případně i brusinky a vyrazili jsme.

U lesa jsem trochu znejistěla, přece jen jsem za ty roky cestu tak úplně nepoznávala, v lese se vše rychle mění. Tu strom povyroste, jiný se vyvrátí či je poražen. Maminka asi mou nejistotu vycítila a hned mi poradila: „Jeď tady doleva, tady je mi to povědomé, myslím, že tudy jsme jezdili.“ Po chvíli nás dojelo nějaké auto.“Hele, toho se budu držet, to je asi domorodec, ten to tu zná“ usoudila jsem, pustila ho před sebe a následovala. Jely jsme a jely, najednou nebylo kde se otočit a před námi se najednou objevil šílený sráz. Auto před námi jelo, tak jsem si řekla, že když to zvládne stará škodovka, tak můj Jarýsek to zvládne taky. Cítila jsem se však jako u maturity. Sedinkou by mi neprošel špendlík, volant jsem svírala zpocenýma rukama a maminka zavírala oči v němé hrůze. Ono mi totiž nic jiného nezbývalo, než stejnoměrně jet, protože kdybych zastavila, zapadla bych v bahně, kdybych přidala plyn, příšerně nakloněné auto by se ze svahu skutálelo. Konečně rovina s bažinou. Před námi stála ta škodovka, tak jsem také zastavila a šla ke stojícímu autu. Za volantem seděl pán středního věku. Pozdravila jsem, a když vylezla z Jarýska i maminka, teprve pán uznal, že může vylézt z vozu, že ho nestíhá žádná mafie, ale jen dvě neškodné ženské. Prý jede na houby a les taky moc nezná a divil se, kterak jsme se odvážně vydaly na takové rallye. Přiznám se, že mi nebylo nejlépe při pomyšlení, že onu cestu musíme absolvovat ještě jednou, neboť jinak se z lesa nedostaneme, ale zvládly jsme to. V naší blátivé kouli jsme se dostaly na správnou cestu a zaparkovaly u lesa. Hladina adrenalinu se pomalu srovnávala na normál a my kráčely do tmavého lesa.

Po téměř dvou kilometrech jsme našly „naše“ místečko, kde rostly jak borůvky, tak i brusinky a pustily se do sběru. Docela nám to šlo, a když jsme místečko vysbíraly, vydala jsem se kus dále.“Počkej tu na mne, já vysbírám brusinky na našem dalším místečku, ty si zatím odpočineš a pak se vydáme zpátky k autu, budeme mít pro nás plodů až až.“ Řekla jsem a maminku jsem zanechala u cesty. Jenže, sotva jsem dorazila k brusinkovému porostu, jenž byl asi o 800 m dále, začali kousat komáři, ovádi a veškerá havěť bez ohledu na naši ochranu repelentem, udělala se tma a spustil pořádný slejvák. Běžela jsem za maminkou, co mi nohy stačily s nadějí, že si všimne igeliťáku a schová se do něj, ale kdepak. Zachraňovaly se nasbírané plody, aby do nich nepršelo a tak jsme se igeliťákem přikryly už pěkně prolité a pospíchaly k autu.

Zplihlé, promočené, špinavé s autem zabláceným až na střechu jsme zastavily v Majdaléně u hostice s tím, že si dáme něco teplého na zahřátí a něco k jídlu, neboť byl nejvyšší čas na oběd a pak pojedeme domů. Paní hostinská si nás prohlížela podezřívavým pohledem. „Dala bych si cmundu po Kaplicku, ale ta asi bude pytlíková, že?“ zašveholila jsem a hostinské jsem se hned zdála zcela jistě podezřelejší. Ujistila mne, že je cmunda z brambor a zapsala objednávku i od maminky a odkráčela. Pak nás pozorovala zpoza pultu. „Chi chi, já si ale nevzala peníze. Mám jen tenhle řetízek s přívěškem, ale je to 18ti karátové zlato.“ Sdělila mi maminka tak, že to paní u pultu musela slyšet a mně to přišlo v tu chvíli strašně k smíchu, jak jsme byly z toho lesa a deště namaškařené a maminka takto ošperkovaná. Při placení se maminka neudržela „Prosím Vás, já nemám peníze, nemohla bych si to odpracovat třeba u nádobí?“ Kasírující paní se pousmála „No, nebyla byste první ani poslední.“ Po dobrém obědě, který jsem samozřejmě zaplatila, jsme se vydaly domů. Cestou nás už „jen“ zastavila silniční kontrola. Když si pánové co pomáhají a chrání prostudovali mé doklady a dvakrát obešli naše zablácené vozítko, konstatovali, že je vše v pořádku a my se konečně dostaly do bezpečí našeho domova. Ještě u koláče s modrými plody borůvek a při přebírání brusinek jsme se smály našemu malému dobrodružnému výletu.

Haskova – čtenářka

Chytrážena.cz

Tento článek také můžete