Hned vedle stojí jiná, ale podobná krabička od stejného výrobce. Na ní je nápis „Chytrá kaše“. Uvažuji, ale odkládám i tu. Už proto, že každá z kaší stojí několikanásobně víc, než třetí krabička se strohým nápisem „Kaše“.
V regálu ještě zahlédnu nový čaj s nápisem „Na hubnutí“. Ale není to pravda! Už jim nevěřím. Jim podobné čaje piji k vepřo, knedlo, zelu a podobným lahůdkám už téměř rok, a nikdy jsem nezhubla.
A tak projdu supermarket, nakoupím běžné výrobky, které kupuji pravidelně a poslušně se zařadím na konec fronty u pokladen. Najednou mě ale chňapla čísi ruka. Stejně je na tom i paní stojící v řadě přede mnou. „Nevíte, prosím, kde seženu dvě dobré mámy?“ směje se mladík, zatímco stále svírá naše ruce. „Babička mě pro ně poslala, tak jsem si říkal, že byste to mohly být právě vy.“ Jo, vtípek! Nápady výrobců jogurtů neznají meze. Dát jogurtu takovéto jméno, to mohl jen člověk, co prohýřil noc a na poslední chvíli vyplivl, co mu na jazyk přišlo.
Usměji se a chci být taky vtipná: „Tak to nevím, ale já mám synovi přinést dobrého tátu,“ mrknu na mladíka a vyslovím další potrhlý název jogurtu. Mladík se usměje, chytne mě pevněji za ruku a dodá: „Ale nejdřív si zajdem na kafe.“ Dodám další slogan: „Ta mívá super hustou pěnu. To by možná i vaše paní vypěnila, nemyslíte?“ Mladík byl asi skutečně ženatý, protože jen dodal: „Dámy, mizím.“
Paní v řadě přede mnou jen dodala: „Jako skvrna na bílém prádle.“ A mladík byl pryč.
U pokladny si vzpomenu, že potřebuji vrátit sousedce korunu. Není to velká částka, ale vyrovnané účty dělají dobré přátele. A tak poprosím, aby mi paní pokladní změnila dvoukorunu na dvě korunové mince. Paní pokladní na to: „Myslíte dvě dvoukoruny?“ „Ne, myslím dvě koruny,“ nedám se. Paní pokladní nechápe. Nejspíš vynechala první třídu na základní škole. „Vy myslíte dvě dvoukoruny, ne?“, ptá se znovu. „Ne, já myslím dvě korunové mince,“ řeknu. „Ale to nevychází, to jsou dvě dvoukoruny,“ řekne paní pokladní a mě to už nebaví. Rezignovaně řeknu: „Mně to je jedno. Dejte mi dvě jakékoli české platné mince.“ Jsem si vědoma toho, že koruna je v současné době nejnižší platidlo u nás, tak mohu jen vydělat. Paní pokladní položí přede mne dvě korunové mince a řekne: „Tak jste to myslela?“ Sláva, dopočítaly jsme se!
Cestou ze supermarketu se stavím do novinového stánku. „Máte Fajn život?“ zeptám se trafikantky, postarší důchodkyně za pultem. Paní se dívá přes brejličky, jako by neznala zboží, které prodává. Já se ale neptám na její soukromí, Fajn život je časopis, který si občas kupuji. Nakonec ho objevím vystavený mezi ostatními a ukážu ho paní prodavačce. Spolu se zasmějeme tomu názvu.
Pak mi ale do očí padne jiný časopis. Je dražší, ale je k němu ještě jeden zdarma a balíček vitamínů. „To se vyplatí,“ zhodnotím a také si ho koupím.
Když přijdu domů, zjistím, že časopis zdarma je dva roky starý. To vitamíny jsou na tom lépe. Byly do letošního léta, ale je podzim. Tak přece mě prodejci napálili! Jak tak sedím u okna, na jehož parapetu stojí květináč s orchidejí, kterou mám už tři roky, ale nikdy nekvetla, přestože paní prodavačka tvrdila, jak krásně mi bude kvést, vztekle strčím asi tři vitamínové tobolky do hlíny. Ani nevím, proč. A víte, co se stalo? Do dvou měsíců mi orchidej krásně vykvetla.
Od tohoto dne mám zlepšovák. Mé orchideje krásně kvetou a já kupuji vitamíny i pro ně.
…A na prodejce jsem nakonec vyzrála!
Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz