Místo toho vláčíme naše nešťastné chlapy po plesích a jediná romantická vzpomínka mýho života týkající se tance je ta, když mi jakýsi zpocený mládenec řekl na maturáku, že mám pěkný boty, načež mi na jednu z nich náruživě dupnul a utrhnul mi pásek.
Já jsem se urputně snažila celý život tančit jako víla. Dokonce zvažuju navšívit kurzy pro celoživotní začátečníky (což je krycí jméno pro zvláštní školu pro pohybové retardy). A nic! Vůbec nic! Bojím se, ...
Hraju na všechno, co hraje. Hlas mám jako zvon. Tak kde je sakra chyba? Moje frustrace z neschopnosti tančit pomalu ale jistě roste. Zadek taky. Na letním táboře jsem na závěrečné diskotéce přesvědčila kamaráda Jirku, že spolu předvedeme děckám pořádný odvaz. DJ se tvářil trochu ustaraně, když jsem mu se spadlým ramínkem od podprsenky zařvala do ucha: „Time of my life!“ Pak už si jen pamatuju, jak se mých poctivých dvaašedesát kilo řítí z pódia na Jirkovu hlavu (zvedačka) a oba padáme kamsi mezi konsternované děti. Výchovně jsem selhala. Od té doby mě tam nezvou.
Tančím hrozně. Hrozně ráda. Takže si doma už léta pouštím starý fláky a rockový pecky a vymýšlím taneční kreace. S růží, s židlí, s lednicí a s vášní, který nikdy nikdo neuvidí. Ale až přijde moje chvíle a ON rozrazí dveře sálu a řekne: „Renča nebude sedět v koutě!“, tak budu ready.
Lindita - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz