Když se mi narodila první dcera a já byla v tom pravém kolotoči péče o miminko a o domácnost, svěřila se mi jedna kamarádka se svým malým tajemstvím. Řekla mi: „Já nežehlím.“ Moje oči okamžitě ožily svým životem a udělaly, nezávisle na mně, důkladnou prohlídku jejího ošacení. Poté odeslaly výsledek ke zpracování mému mozku. „Fakt? To vůbec není vidět.“ Kamarádka se jen usmála.
A tak jsem to zkusila. Ze začátku jen tu a tam na jednom kousku oblečení, ale postupně se pro mě žehlení stalo sváteční činností. Všechno prádlo hned po vyprání pečlivě pověsím na šňůru. Hezky ho vyrovnám a natáhnu. Kolíčky dávám do švů a nejlépe z rubové strany. Když prádlo uschne, seberu ho a hned poskládám. Při skládání ho trochu vyhladím a uložím do skříně. Mohu vás ovšem ujistit, že i bez této procedury se na vás tričko během několika minut vyrovná a než stačíte vyběhnout z domu, nikdo už nepozná, že nebylo vyžehleno. Jedinými věcmi, které mám potřebu žehlit, jsou manželovy sváteční košile a můj, taktéž sváteční, kalhotový kostýmek.
Když se mě nedávno jiná kamarádka zeptala, kde beru tolik volného času, řekla jsem jí: „Nežehlím.“
Jsou ženy, které pocítí paniku při představě, že by vyšly v nevyžehleném oblečení, protože by si připadaly jako „šmudly“, a hrůza je jímá při představě, že by měly manžela uložit do nevyžehleného povlečení. Pravda ale je, že když to manželovi neřeknete – nepozná to, stejně jako jsem to nepoznala já na své kamarádce a nepoznaly to mé kamarádky na mně.
ChytráŽena.cz