Kletba

Příběh, který vám chci vyprávět, se udál v báječných šedesátých letech. Pro mne ta léta byla skutečně báječná: byla jsem mladá, měla partu kamarádů, spoustu aktivit, prostě žádná nuda – pořád se něco dělo.

Především jsme hráli divadlo v ochotnickém souboru. Potom jsme pod hlavičkou tehdejšího svazu mládeže pořádali taneční večery. Vše bylo zcela v naší režii, tedy kromě občerstvení. Hudbu obstarávali kluci z naší party, kteří měli vlastní kapelu. Nebyli to žádní šumaři – hráli taneční hudbu  nebo bigbít. My děvčata jsme se střídaly u pokladny, v šatně a nebo jsme působily jako zpěvačky (to já ovšem ne) a  konferenciérky. Při našich sobotních tanečních večerech bylo vždycky plno a to přesto, že většinou jsme je pojali jako nealkoholické.

Před pořádáním bylo třeba namalovat a vyvěsit plakáty, dále připravit sál, dojít do přírody pro kytky, které zdobily každý stůl a po akci zase sál uklidit. Byli jsme pro věc zapálení a dělali vše s nadšením.

V té době byla v módě divadla malých forem. No a i my jsme si takové divadlo založili – Divadélko Podhoubí. Téměř výhradně jsme účinkovali právě při našich tanečních večerech o přestávkách. A bylo pro nás vyznamenáním, že lidé o přestávce zůstávali v sále a dívali se na naše vystoupení. Měli jsme vždycky úspěch.

V tu dobu jsem také chodila do tanečních. Taneční byly prima, až na to, že se do role mého hlavního tanečníka pasoval jeden chlapec, kterého jsem dříve neznala a který se mi vůbec nelíbil. Připadal mi jako podivín, nemluvný, ale tancoval pěkně a navíc taneční mistr dbal na to, aby se tanečníci aspoň občas střídali. Tak jsem ty taneční s ním přežila.
Po tanečních jsem ho příliš nevídala. Nepožádal mě ani o schůzku, ale když přišel na naše taneční večery,  nikdy si nenechal  ujít příležitost  zatančit si se mnou.

Jednou se stalo, že naše Divadélko Podhoubí pozvali zástupci jednoho podniku do okresního města na oslavu MDŽ jako - v té době obvyklou - kulturní vložku.

Hned při projevech různých funkcionářů si kamarádi povšimli, že v sále sedí i „můj“ tanečník. No co, aspoň jedna jistota – že si zatancuju. Po projevech následovalo naše vystoupení a pak už přišla na řadu volná zábava a tanec.
Ještě ani nezačali hrát a můj tanečník už kráčel rovnou k našemu stolu. No, měla jsem si všimnout hned, že tak moc rovnou to nebylo. Zřejmě si krátil čekání  popíjením. Co hráli, už si  nepamatuju, ale byl to velice svižný kousek. A pak se to stalo! Po jedné prudké otočce hledám tanečního partnera, ale ten nikde. Válel se na zemi a dokonce se setrvačností zapasoval pod nejbližší stůl. Nevím, co se v takových případech dělá. Já jsem utekla. Kamarádi z toho měli „Vánoce“. A další ještě v průběhu večera, když se můj milý tanečník trochu oklepal, oprášil a  znovu mě vyzval k tanci. Odmítla jsem, jedna ostuda za večer mi bohatě stačila. A tu onen mládenec  pronesl pro mne  památnou větu: "Proklínám tě, budeš  tak tlustá, že neprolezeš dveřmi!!"

No,  štíhlice jsem nebyla nikdy, taky se v mých mladých letech na to tak nehledělo a já se svou plnoštíhlou postavou o nápadníky nouzi neměla. Ale znáte to, s přibývajícím věkem přibývají i kila… Pořád sice procházím dveřmi zcela v pohodě, ale  když si  teď stoupnu na váhu a vidím, kam až ta ručička leze… No, hlodá ve mně červíček pochybností – co když ten kluk uměl přece jen čarovat???!