Lidice

Hned z počátku musím upozornit, že tento článek nepatří do sekce Cestování a nejedná se o pozvánku k návštěvě. Kdybych něco takového chtěla napsat, musela bych si vzít na pomoc nějakého průvodce nebo alespoň plánek. Jedná se spíš o setkání s tímto místem, s Lidicemi a jednou jejich obyvatelkou.

Bylo léto, mně bylo tenkrát 17 let a právě jsem skončila prázdninovou brigádu.
Za vydělané peníze jsem si chtěla koupit plátěné kalhoty – pláťáky. V našem městečku sice byla jedna prodejna oděvů, ale tam určitě neměli ty pravé pláťáky pro mě. Domluvila jsem se tedy s kamarádkou Jitkou, která byla zároveň mou spolužačkou a mou sousedkou, ( její rodina bydlela ve stejném domě jako moje), že pojedeme nakupovat do Poděbrad.

Měla jsem přísné rodiče a myslím, že jsem byla hodná a poslušná dcera. Ale v určitém období se mi nedařilo určitá rodičovská nařízení  respektovat. A to období bylo právě tehdy a ta nařízení se týkala autostopu. Ne, že bych nedávala rodičům za pravdu, sama jsem slyšela a četla zprávy o znásilnění stopařek, někdy dokonce o zabití. Ještě večer před spaním, když jsem se převalovala v posteli, jsem si ty zprávy v duchu přehrávala a říkala si, že stopem už nikdy a do Poděbrad pojedeme autobusem. Jenomže ráno bylo všechno jinak. Svět byl zalit sluncem a to doslova a všechno špatné zapomenuto.

Dvě bezstarostné holky sice vyrazily směr autobusové nádražíčko, ale jakmile byly v místě, kam se nedalo dohlédnout z oken jejich bytů, změnily směr. Na výpadovce nám zastavilo hned první auto. Řidič jel do Sadské. Byla by škoda vystoupit v Poděbradech, když pán jede dál, řekly jsme si a jely s ním do Sadské. Dále jsme pokračovaly do Prahy. Však tam je více krámů a lépe se tam nakupuje než v Poděbradech. Měly jsme štěstí, šlo to jako po másle. V Praze jsme byly brzy, koupila jsem kalhoty, koupily jsme i nějaké šminky, zmrzlinu a co teď. Pojedeme domů nebo budeme courat po Praze? Jitka pokušitelka se mě zeptala: „Už jsi byla v Lidicích? Ne? V takovém důležitém místě…? Já tam byla několikrát, máme tam známou paní. Škoda, že nevíme, kde je výpadovka na Kladno, mohly jsme se za ní podívat.“ Já, když něco nevím, tak se zeptám.

Za okamžik jsme věděly, kde je výpadovka na Kladno a zanedlouho už jsme na ní stopovaly. Jenže tady se to nějak zadrhlo. Aut jezdilo málo, nikdo nám nezastavoval, nastaly MPH (mrtvé polední hodiny, jak se mezi stopaři říkalo). Když nic nejelo, šly jsme vždy kousek pěšky. Jitka měla za chvíli nohy samý puchýř a šla potom bosa. Nakonec jsme se do Lidic přece dostaly, ale mnohem později, než jsme předpokládaly. Paní (budu jí říkat Kleinová)  měla z naší nečekané návštěvy  nelíčenou radost. Pohostila nás, Jitce věnovala náplasti na zdevastovaná chodidla a pak nás ještě provedla po vesnici. Přiznám se, že jsem se toho setkání trochu bála. Myslela jsem, že paní bude smutná a bude nám vyprávět osud Lidic, co prožila v koncentráku a tak. Přesto, že se mě osud Lidic hluboce dotkl, byla jsem mladá a takové věci už jsem slyšet nechtěla.

Paní Kleinová se však o ničem takovém ani nezmínila, bavila se s námi o docela běžných věcech. Jen jednou se dotkla minulosti. To když na chodníku uviděla ležet kostičku cukru. Zvedla ji a schovala  do kapsy. Na můj zřejmě přihlouplý pohled jen tiše podotkla: „Na hlad v koncentráku se nedá zapomenout.“

Čas nám s ní ubíhal mílovými kroky a bylo třeba myslet na návrat. No, zkrátím to. Paní Kleinová prokoukla náš úmysl jet stopem a kategoricky prohlásila, že stopem nepojedeme a protože už autobus žádný nejede, přespíme u ní. Po pravdě jsme se stejně bály cestovat téměř za tmy stopem. Zbývalo jen zpravit rodiče o místě našeho pobytu a že se vrátíme až druhý den.

Naši ani Jitčini rodiče tehdy telefon neměli, musely jsme tedy zavolat našemu profesorovi chemie, který bydlel ve stejném domě a poprosit ho o vyřízení. Radost jsme z toho neměly,  Jitka se s chemií dost potýkala a můj otec se zase potýkal s panem profesorem. Ale nebylo zbytí. Dovedla jsem si představit, jak pan profesor vyřizuje tu zprávu s mírně škodolibým úsměvem i to, jak můj otec zuří, že zrovna od něho ji slyší.

Domů jsem se bála. Jitčini rodiče  však byli mnohem benevolentnější než moji a myslím, že hlavně oni přispěli k tomu, že jsem tehdy dostala pouze kázání místo tvrdšího trestu. Jenom moje starší sestra tehdy kroutila hlavou a říkala: „Tohle udělat já v tvém věku…“

No a to je konec! Snad ještě jen jedna  otázka:  „Už jste byli v Lidicích?“