Májová skoroláska

Dětství  jsem prožila na vesnici. Tehdy mi to tak nepřišlo, ale když na tu dobu dnes vzpomínám, připadá mi, že jsem žila v ráji. Krásné časy!
Do lesa kousíček a v něm spousta borůvek, voňavých červených jahůdek, malin a těch hub…

Všude kolem různá zákoutí na hraní, stromy obsypané třešněmi…
I doma krásná zahrádka se spoustou květin – růží, kosatců, pivoněk. A těch jablíček různých chutí a vzhledu…hrušky máslovky, bosenské obří švestky a nezapomenutelné hrozny révy vinné. Velké zlaté bobule, šťavnaté a sladké. A na dvorečku slepice, občas i kachny a  v králíkárnách desítky králíků.
Tehdy nebyly vesnice tak vylidněné, takže i dětí bylo dost. Mezi nimi také jeden chlapec, Bohouš. Byl o 4 roky starší, takže si s námi nehrál, ale byl to takový můj rytíř. Kdykoliv mi chtěl někdo ublížit, byl  nablízku a pomohl mi. Byl docela hezký. Snědá pleť, velké, skoro černé oči a tmavé vlasy. Ale tehdy jsem o kluky ještě moc zájem neměla a brala jsem to tak, že je jen můj ochránce. Když jsme byli starší, líbil se mi, ale líbil se i jiným děvčatům a já si byla vědoma toho, že jsem proti němu dítě a tak nemám žádnou šanci.

V naší vsi se dodržovaly také různé tradice a zvyky. O Velikonocích chodili kluci „řehtat“, pak koledovat, o masopustu byl maškarní průvod. Jen čarodějnice se před 1. májem nepálily, na to se nepamatuju. Zato se vždy vprostřed návsi stavěla velká májka  a vysypávaly se vápnem cestičky mezi domy milenců - od domu chlapce k domu děvčete, se kterým chodil. A také někdy stavěli chlapci svým dívkám menší májky pod okno.

Bylo mi sotva čtrnáct, když se naši rozhodli, že se přestěhujeme a to dost daleko. V předvečer 1. máje jsem tehdy nostalgicky nasávala atmosféru stavění májky na návsi  s vědomím, že už to nikdy nezažiju. Když májka stála, usadili jsme se my mladí na nízkou zídku a povídali si a zpívali. Tehdy se hodně zpívalo. Někdy přinesl kamarád harmoniku a to teprve bylo – zpěv nebral konce. V kurzu byla písnička Hraničář: „Milá, na nebi hvězdy hasnou, milá, ty jsi mou hvězdou jasnou, milá, hvězdičky šly už spát, milá, já tě mám tolik rád…“ Možná ji znáte.
Zdálo se mi, že Bohouš při té písničce kouká ne mne. Kdykoliv jsem se na něj podívala, naše oči se setkaly a já měla srdce až v krku. Ale to horší mělo teprve přijít. Bohouš najednou prohlásil, že musí domů, má ještě nějakou práci. Kluci se smáli, co že může mít za práci a on povídá:  „Co by , musím připravit májku pro svou holku.“ A teď se zcela nepokrytě podíval na mne. Snad si nikdo nevšiml. Kluci se smáli, nevěřili, vědělo se, že Bohouš se žádnou nechodí.

Mě se zmocnila panika. Můj otec byl přísný a tak jsem měla strach, co by se stalo, kdyby ráno před naším domem stála májka. Byl by to mazec! Jakmile  Bohouš odešel, vytratila jsem se i já. Mě nikdo nezdržoval, všichni věděli, že musím být doma včas, že mi naši žádné courání po večerech netrpí.
Jak jsem byla ráda, že spím sama v obýváku… Mohla jsem koukat za záclonou, jestli se něco děje před domem. Ale jak by mohl stavět májku, před domem máme dlažbu z plochých kamenů, nemůže májku ukotvit. Jenomže pak jsem to viděla. Bohouš si přinesl drny, kameny a pak májku. Obložil ji drny a kamením. Čekala jsem, až odejde, ale sedl si vedle na zem a hlídal. Kdykoliv jsem se podívala oknem ven, viděla jsem, že tam pořád sedí. Bože, on tu snad bude do rána. Ale nebyl. Už skoro svítalo, když jsem se podívala a Bohouš nikde. Rychle jsem vyrazila do akce. V noční košili a bosa jsem vyběhla, kameny a drny odstranila a májku jsem zanesla přes cestu do hustého křoví. Ta úleva. Pak jsem zalezla na gauč a konečně sladce usnula. Ráno bylo skutečně nádherné. Trochu jsem zaspala, protože slunce už bylo dost vysoko a ptáci zpívali. Vlastně mě vzbudil otec. „Podívej se z okna,“ poručil. Šla jsem k oknu a tam jsem ji viděla. Stála tam ta nejkrásnější májka, jakou jsem si mohla představit. Rovná jako svíce, svěží, zelené lístečky se třepotaly v májovém vánku, sluníčko ji celou pozlatilo. A těch krásných pentliček…  „Kdo ti to postavil?“ vrátil mě otec do reality. Mlčela jsem. „Ptám se, kdo ti to postavil?“ „Nevím.“ Výslech by byl ještě pokračoval, kdyby nepřispěchala maminka s celkem logickým vysvětlením. „ Ale to nebude její, to jistě postavil nějaký kluk Mirce.“ Mirka byla moje starší sestra, toho času na internátě v okresním městě a asi se právě chystala do májového průvodu. A  u toho zůstalo. Májka zůstala stát před naším domem, dokud neuschla, protože byla Mirky. Ta byla starší a měla už jaksi nárok. Teprve pár dní před naším stěhováním o prázdninách přišla maminka ze vsi a prohlásila směrem k otci: „Tak ta májka byla přece Blanky. A postavil ji Bohouš, řekla mi to jeho máma. Ještě, že už se stěhujeme.“

S Bohoušem jsem se potkala ještě za rok, když jsem už z nového bydliště přijela na krátkou návštěvu ke kamarádce. A tehdy jsem dostala pusu, mou první od kluka. A pak už nebylo nic.

Odjela jsem, Bohouš narukoval na vojnu a já už ho nikdy neviděla.
Byla to láska? Nebyla? Spíš jen taková skoroláska. A já si občas vzpomenu na Bohouše, kluka, díky němuž jsem prožila romantické okamžiky první, krásné,  ještě dětské zamilovanosti…