Mařenka a Jeníček

Když jsem si přečetla únorové téma - příhody z tanečních zábav - napadly mě okamžitě dvě. A obě výrazně ovlivnily můj další vztah k tanečním rejům.

Bylo to v době, kdy jsme si tykali a (někteří) oslovovali soudruhu. Já byla v pubertě, tj. v období, kdy dívky mj. citlivě vnímají kdejakou příhodu jako "děsný trapas". Teprve s věkem se vypracujeme k tomu, že nad takovými banalitami mávneme rukou, případně aktéry pošleme do háje (nebo někam jinam).

Byla jsem s rodiči na zimní odborářské rekreaci na jedné horské chatě v Krkonoších. Jak v té době bývalo zvykem, pořádal místní kulturní referent tzv. seznamovací večírek. Abychom se s ostatními rekreanty navzájem seznámili, byly nám rozdány lístečky, na nichž byla uvedena jména, patřící vždy jednomu ze známé dvojice: Cézar a Kleopatra, Romeo a Julie atd. Dvojice se měla dát dohromady a takto náhodně vytvořené smíšené páry pak měly absolvovat společný tanec, případně nějaké další uhozené hry a soutěže. Referent se snažil seč mohl, odezva byla dosti vlažná, nicméně většina přítomných byla svolná účastnit se hrátek. Dodnes mám v živé paměti, kterak, když na mne došla řada, kráčím na pódium a kulturní referent se mne shovívavým tónem jako naprostého blbečka táže : "Copak máš za jméno na lístečku ty?"

"Mařenka," zavrčela jsem.

"A kdopak patří k Mařence, no?"

"Jeníček," pravila jsem zoufale, načež referent začal vyvolávat Jeníčka, aby se ke mně dostavil ... a Jeníček nikde. Byly to kruté chvíle, rudla jsem víc a víc a poléval mne pot... Po době, která se mi zdála nekonečnou, se ukázalo, že člověk, kterému vnutili lísteček se jménem Jeníček, se mezitím odebral k baru, kde se s úspěchem věnoval zcela jiné zábavě.

Druhá vzpomínka se váže k mým tanečním. Šla jsem do nich ráda, pohyb při hudbě mi problémy nečinil a tanec se považoval za součást všeobecného vzdělání. Bohužel chlapec, kterého jsem v tanečních hodinách zaujala, a který pro mne neustále chodil, pohybově nadaný rozhodně nebyl. Nešlo jen o pošlapané střevíčky. Korunu všemu nasadil, když jsme měli v tanečních karneval. Zvolil si celkem nevinnou masku zootechnika - bílý plášť s jakousi rádoby vtipnou nálepkou na kapsičce. Z nepochopitelných důvodů si ale na hlavu nasadil velkou bílou plastovou přilbu - s kšiltem. A tím plastovým kšiltem mě celý večer při tanci neustále mlátil do hlavy...

Řeknete si: hlouposti, ale uvedené dvě příhody se staly základem mého dalšího záporného vztahu k obdobným společenským zábavám. Učinila jsem sice ještě pár pokusů, ale příliš hluku, příliš kouře, brunátní, zpocení a opilí účastníci mě jen utvrdili v mém názoru, že bez tance se klidně obejdu. Svůj čas jsem věnovala raději sportu, turistice, fotografování, výtvarným a jiným činnostem.

Uběhlo hodně let, sedím v čekárně zdravotnického zařízení a najednou slyším sestřičku, jak vyvolává mužské jméno - jméno ne zcela běžné a příjmení dosti neobvyklé - že by to byl on? Okamžitě se mi vybavila ta plastová přilba s kšiltem! Kouknu na něj, věk by odpovídal. Nedalo mi to, přisedla jsem k tomu pánovi a zeptala se - byl to on a poznal mě, vzpomenuli jsme na taneční... Ano, je to pravda, když se říká, že svět je malej.