Moje dětství s babičkou

Moje dětství bylo pěkné, klidné a romantické s příchutí lumpáren.

Vyrůstala jsem v domku, kde bylo snad vše. Náš dům, to bylo takové malé hospodářství s velkým rájem pro nás děcka. Ve stodole  v rohu  tajemné dřevěné schody na půdu, s odloženými starými věcmi, kde jsme vymýšleli tajemné hry. Na dvorku se krčil suchý záchod se žumpou přikrytou dřevěnými fošnami. Dále tu byly chlívky pro kozy a prase,  kurníky pro slepice a králíkárny.

Babička s dědou měli dvě dcery a ty z nich udělaly pětinásobné prarodiče. To bylo veselého křiku na našem dvorku, když jsme se společně o prázdninách  sešli. To byl ten správný čas, kdy nás dostala na starost babička. Zpočátku jsme byli jen tři starší a ve stejném věku, já, bratr Vojta a bratranec Vláďa, Milena s Ivou byly ještě maličké.

Babička byla spokojená a hodná, rozuměla naším hrám, ale občas jsme ji dovedli rozhodit. Učila nás, jak se hospodaří na malém hospodářství a velké zahradě. Měli jsme velkou chuť jí pomáhat a ona zase velikou trpělivost. Dobře věděla, že naše nadšení brzy odpadne a že bude mít příležitost svoji práci dokončit. Bylo důležité, jakým směrem  se naše hry ubíraly.

Podle zahrady byla místo plotu vyschlá strouha s krásnými starými vrbami, každý jsme měli tu svou, na kterou jsme si vylezli a babička se o nás nemusela bát, věděla dobře, že máme bujnou fantazii a bude tak od nás na delší dobu klid. Při nejhorším z vrby, které nebyly tolik vysoké, spadneme, nemohlo se nám nic stát, maximálně jsme se skulili do kopřiv a ty nám babička přála víc než jakýkoliv výprask.

Jedno léto bylo hodně slunečné, a tak nám táta na zahradě postavil ze starých dek a hadrů stan, aby nás uchránil proti slunci. Netušil, co naše fantazie všechno zmůže. Hráli jsme si v něm na školu, školičku, natahali jsme do něho plno hraček. Hlavně jsme v okolí stanu vydrželi dlouho a babička byla spokojená, až do chvíle než jsme si začali hrát na obchod. Z malých stoliček jsme vytvořili pult, nanosili prázdné sklenice a láhve, naplnili jsme je pískem, listím, vodou. Vystavili prádélko pro panenky, malá autíčka a jiné malé hračky. Chvíli nás babička pozorovala a pomohla i radou, jak správně nakupovat, ale její povinnosti ji brzo volaly zpět k plotně, aby jsme měli včas oběd.

Brzo nás asi omrzelo prodávat stále stejné zboží, nebo jsme měli již vše vyprodané a nebo jsme chtěli změnit sortiment? Už si nevzpomínám. Vymysleli jsme prodejnu zeleniny. Na záhonech rostlo snad vše, co patří do zelinářského krámu. Začali jsme mrkví. Jeden po druhým jsme vykoukli, jestli babička není nablízku a šup, šup na záhon pro lup. Pěkně mrkvičku očistit, vyložit na provizorní pult, narovnat nať a pustit se do prodeje. Napadla nás ještě další zelenina, ale asi jsme byli od slunce unavené, nebo vyčerpané z vytrhávání mrkve. Vždyť to byl celý záhon!! Prostě do dalšího pustošení záhonů chyběla síla. Nebo nám k doplnění zboží překazila sama babička? Nevzpomínám si, bylo to již tak dávno, jestli si nás byla zkontrolovat, nebo nás chtěla svolat k obědu, už si nepamatuji. Zato ještě dnes vidím její oči plné děsu a otevřená němá ústa, jak byla ohromená naší zkázou. Chudák byla tehdy na infarkt. Všechna mrkev ze zahrady byla krásně urovnaná a očištěná ve stanu,

Tehdy ještě nebyly mrazáky a na uskladnění do sklepa byla mrkvička mladá a zavadla by, tak babička, jelikož byla také výborná kuchařka, nás potrestala parádním ,,mrkvovým jídelníčkem“. Museli jsme sníst vše, dušenou mrkev, karbanátky, dokonce i buchty - mrkvance…Moc nám jídlo nešmakovalo, snad jen strouhaná mrkvička s jablky byla dobrá. Trest byl bez výprasku, ale zapamatovatelný a poučný.