Přitáhla
jsem si uzel na šátku kolem hlavy a s povzdechem nalistovala na pc své
oblíbené růžové stánky Chytré ženy. Migréna mi střílela tu do oka, tu do ucha.
Napila jsem se čaje a začala prohlížet fotky. „Ach jo, to bych si dala. Řízečky
z čerstvých hub.“
Povzdechla jsem si nad fotkou s košem hub se špetkou závisti. Kouknu na předpověď počasí. Zase má pršet, ale zatím svítí slunko a mne napadá, že čerstvý vzduch v lese by třeba migrénu z mé hlavy vyhnal. “Než začnou zase ty předpovězené deštivé dny, kouknu po nějakém tom hříbečkovi,“ pomyslela jsem si a začala chystat košíky a nůž.
Když jsem přijížděla k lesu, nevěřícně jsem koukala na šňůru barevných aut zaparkovaných kolem lesa. Některá auta odjížděla, jiná se cpala na uvolněná místa. „Nemám to otočit? To snad ani nemá cenu jít hledat houby, když je v lese lidí jak o pouti,“ blesklo mi hlavou, ale nabuzené chuťové buňky mne nechtěly nechat auto otočit ke zpáteční cestě. „No, snad aspoň houbičku do polévky najdu,“ zadoufala jsem chabě, našla místo k zaparkování a vydala se do prvního houští kousek od lesní cesty.
V lese bylo plno křiku, halekání, nadšených výkřiků a mezi stromy se míhaly skloněné postavy houbařů. Hned po prvních krocích jsem málem šlápla na masáka. S velkou radostí jsem ho opatrně utrhla, očistila a při dávání do košíku jsem uviděla skupinu suchohřibů a za nimi další rodinku masáků a těsně vedle postaveného košíka se krčil hříbek dubák a vedle něj žlutý koberec lišek. Nevěděla jsem co mám utrhnout dříve, abych neponičila ostatní houby. Jsem alergik, v lese díky plísním mám velké problémy s dýcháním, takže pobyt v něm se snažím krátit tím, že čištění hub trochu odbývám a pak si s nimi dám více práce doma. Dnes jsem se nemusela o svůj dech obávat. Během dvaceti minut byl velký košík plný, a tak jsem se pustila do sběru do druhého o něco menšího.
„Safra, to je hřib jak hrom,“ blesklo mi hlavou. Nekoukajíc vlevo ani vpravo, hnala jsem se za svým úlovkem, ale co to? Ta ruka , která hřiba dobývá ze země přece není moje. Zvedla jsem hlavu „Jé, ahojky Jiřko. Taky na houbách?“ poznala jsem svou známou. „Taky. Už Tě chvíli pozoruji. Ty myslím koukáš jen po houbách,“ smála se. Chtěla mi hříbka přenechat, ale já jí řekla: „Jen si ho nech, byla jsi rychlejší, je tvůj a já si vezmu tady toho kousek vedle. Hub je letos pro všechny dost“.
Po čtyřiceti minutách strávených v lese odjíždím spokojeně k domovu a na uvolněné místo se cpe další houbař, který určitě také s prázdnou z lesa neodejde. Vždyť kolik hub jsem ještě viděla, ale neměla kam dát. Až cestou domů jsem si uvědomila, jak jsem v zápalu sběru docela zapomněla na svou bolavou hlavu. „No jo, radost léčí“ pomyslela jsem si a v duchu se již olizovala jak si dám k večeři houbové řízečky.
Takže lidičky, jestli se chystáte do lesa, vezměte si pořádnou nůši a kosu. Letos opravdu rostou.
Haskova – čtenářka
ChytráŽena.cz