Ne pokaždé se to povede

Vycházky do přírody mají v každém ročním období své kouzlo a svoji krásu. Mně se líbí jedna fotka, kterou jsem pořídila trochu dříve, ale ne při každé vycházce se to opět povede a nevím, zdá se mně to ještě povede. Samozřejmě jsme byli v té době, kdy vznikl ten obrázek, na Slovensku na návštěvě u tchyně.

Byly hezké podzimní dny, tak jsme se spolu s manželem vybrali podívat do krásné podzimní přírody, kdy lesy mění svou barvu a hlavně podívaná z trochu větší dálky je skutečně překrásná.

Vstali jsme s východem sluníčka a po snídaní vyrazili na procházku. Samozřejmé je, že  jsme s sebou vzali i nějakou tašku na houby, které tady hodně, ale hodně rostou i na podzim. Hlavně václavky, kterých tady člověk najde tolik, že se sbírají jenom kloboučky a jenom tak do průměru pětikoruny.Můj manžel i po tak dlouhé době pořád najde místa, kde je jich spousta a potom jenom sbíráte a sbíráte. Takže jsme vyrazili. Po každé straně vesnice jsou lesy, ale my jsme si to vybrali do kopce.

Asi po hodině cesty krásnou přírodou Nízkých Beskyd dorazili jsme do velikánského bukového lesa. Většina lesů tady jsou bukové. Samozřejmě jsme našli houby a procházka pokračovala v takovém oblouku kolem vesnice. Z kopce byl hezký výhled i na vesnici.

Když jsme se blížili k jedné dolině, uviděla jsem stádo, jaké jsem doposud viděla jenom v televizi. Bylo jich hodně. Na fotce je jich spolu šest, ale mně se zdálo, že jich je celá louka.Tak obrovská zvířata, a jak jsou hezká.
Ten jelen byl jako král, neskutečně hezký a velikánský. Do té doby jsem toho moc o jelení zvěři ani netušila, ale když jsem viděla, jak běží po té louce a jak zastali, když nás asi zavětřili  - a já v tom čase udělala ten snímek - tak až potom jsem jsi uvědomila tu krásu a trochu jsem se i povyptávala na jejich způsob života.
Byla to nádhera a ráda na to vzpomínám.Teď vím, že když je z lesa slyšet jelení řev, že to je jich tam více, a že to období se nazývá říje.