Nebezpečné přechody pro chodce

Často se zamýšlím nad tím, proč vůbec vznikly přechody pro chodce. Dle názvu by to mělo být místo, kde se má chodec cítit bezpečně. Místo určené pro přechod na druhou stranu komunikace. Učíme tomu i naše děti, stejně, jako nám to bylo vtloukáno do hlavy našimi rodiči. Osobně mám trochu jiné zkušenosti. Už při pouhé definici přednosti na přechodech mám pochybnosti o smyslu těchto bílých pruhů na silnici. Chodec má sice přednost, ale ne výsadní.

Musí dát jasně najevo, že hodlá silnici přejít. Nevím, jak u vás, ale u nás to tak nefunguje. Bydlím v Karviné, a tady, jak mi již potvrdila většina řidičů, to je s dopravou opravdu zlé. Ať stojím u přechodu, jak stojím a dávám najevo, že to opravdu není vtip a já hodlám silnici přejít, dokonce si někdy i nakročím a zuřivě gestikuluji ve snaze naznačit chůzi, většina řidičů zrychlí daleko před přechodem a profičí mi těsně před nosem. To se stává na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Ať svítí slunce, prší nebo dokonce sněží a mrzne, mávám zuřivě rukama bez účinku. Jako obrovský marketingový tip bych viděla výrobu obřích cedulí v transparentních barvách s nápisy: „CHCI PŘEJÍT A MYSLÍM TO UPŘÍMNĚ.“ Jen mám strach, že i tak by se lidé s cedulemi vláčeli zbytečně.  


Bude to již šest let, co mi jeden přechod pro chodce doslova změnil život.
Byl červen, pravé poledne, krásně svítilo sluníčko. Já se vracela se synem z nemocnice ze zdravotní prohlídky. Svého milovaného pejska Dastyho jsem vedla na vodítku a syna, tehdy sedmiletého, jsem držela za ruku. Asi deset minut jsme čekali u přechodu, než se auta v obou směrech zastavila a dávala nám přednost.

Je to opravdu rušná hlavní silnice, člověk zde má pramálo možností dostat se na druhou stranu. Přešli jsme první jízdní pruh, druhý jízdní pruh a byli právě uprostřed třetího, když se nepozorný nedočkavý řidič vyřítil zpoza stojících aut ve čtvrtém pruhu přímo na nás. Syna jsem strhla na poslední chvíli, měl jen odřené špičky bot a byl, stejně jako já, v šoku, ale mého milovaného psa, se kterým jsem strávila 12 let života, stála srážka život. Mně řidič přejel nohu a polámal mi nártové kosti, roztrhl ruku.
     Od tohoto dne jsem přes tento přechod nešla, ale jizva na ruce, kterou mi řidič roztrhl, a bolest v noze, kterou mi automobilem přejel a zlomil, mi vždy srážku připomene. A také jizva na srdci, a ty se hojí mnohem hůř než jizvy fyzické. Dasty byl zlatý pes. Byl pro nás členem rodiny, kamarádem, který nikdy nezradí.  
     Řidiči, kterému bylo úctyhodných 78 let a v brýlích měl skla silná jako dna půllitrů, vzali na tři roky řidičák a mně mého čtyřnohého kamaráda připomínají už jen fotografie a vzpomínky. „Pan“ řidič u soudu prohlásil, že stejně autem bude jezdit, protože bydlí v odlehlé části města a takto starému člověku nic neudělají.
     Zbyla mi jen otázka: Kdyby mi tehdy zabil i syna, také by řidič platil pouze ztrátou řidičáku?  Vymlouval by se na své stáří? Vím, je těžké být závislý na někom v otázce dopravy, ale pokud člověk řízení již nezvládá, měl by toho nechat, než napáchá ještě víc zla. Při řízení by člověk měl být pokorný a uvědomit si, že automobil je silná zbraň proti bezbrannému chodci.
     Těchto šest let, co uplynuly od události, již nepřecházím vždy jen přes přechody. Jsem si vědoma toho, že mohu být pokutována. Já se ale lépe cítím, když přecházím silnici ve chvíli, kdy široko daleko nevidím žádné auto, i když zrovna nejsem u přechodu, než přecházet přes přechod v rušném provozu. A vyplácí se mi to. A nenávidím špatně seřízené semafory, kdy chodec dostane zelenou a ve stejné chvíli dostávají zelenou i auta, stojící za rohem, kdy řidič často chodce ani nevidí.  

A pár veršíčků na závěr:

Protože jsem optimista,
u přechodu čekám dál,
až přijede motorista,
který by mi přednost dal.

Už tu čekám přes hodinu,
každý na přechodu zrychluje.
Myslím přitom na rodinu,
určitě se strachuje.